Pamatujete si, kdy jste poprvé slyšela o Jánošíkovi?
Už jako dítě. V Polsku je Jánošík známá figurka. Poláci si totiž myslí, že Jánošík byl Polák. Ernest Bryll o něm napsal takovou zpěvohru Malované na skle, která se hraje v Bratislavě dodnes, Jerzy Passendorfer o něm v sedmdesátých letech natočil televizní seriál, který je dost pitomý, ale dodneška šíleně populární, taková kostýmní akční komedie spíš pro děti. Ale publikum je trošku infantilní, tak to pořád funguje. Pro mě tedy byl Jánošík spíš pohádkový hrdina, takže když mi pan Biermann řekl, že o něm má zajímavý scénář, myslela jsem, že to asi nebude moje kafe. Když jsem si ho ale přečetla, byl úplně jiný. Měl v sobě to, co mají slovenské lidové balady: krutost a něhu zároveň, trochu absurdity a odstupu, ale i hodně lyriky. Zaujalo mě to – a pak taky to, že Jánošík tu byl skutečný člověk, ne literární postava z devatenáctého století.
Jaké teď máte s Rudolfem Biermannem vztahy?
Dobré. On nechtěl, aby to takhle dopadlo, byl z toho zhroucený a nešťastný. To se bohužel může stát, když někdo producentovi slíbí peníze. V západních produkcích, které jsou profesionálnijší, bývají filmy pojištěné. V našich zemích – Polsku, Slovensku, České republice – jsou produkce poloamatérské a filmy se nepojišťují. Jánošík pojištěný nebyl, protože na to prostě nikdo neměl. Já už bych se po téhle zkušenosti do takového dobrodružství určitě znovu nepustila, ale on dělal, co mohl, a těžce nesl, že se mu jeho vysněný projekt nepodařilo dokončit.
Představitel Jánošíka Václav Jiráček mi říkal, že jste zásobárna slovenských lidových písní, které už dnes nikdo nezná. Kde jste se je naučila?
Když jsem začala v Praze studovat na FAMU, seznámila jsem se se svým mužem a Kasiiným otcem, Lacem Adamikem. Dal mi desku slovenských balad, které tehdy poprvé vyšly. Zalíbily se mi, v podstatě jsem se naučila slovenštinu z nich. Pak jsem o slovenském folklóru načetla, co se dalo. Patří v Evropě k nejzajímavějším, asi proto, že Slováci dlouho neměli státnost, aristokracii a do půlky 19. století ani vrstvu inteligence. V lidové tvorbě se tak zachovaly archetypální prvky, které jsou podle mě šíleně originální. Našla jsem je i v tom scenáři, to mě myslím okouzlilo nejdřív.
Spolupracovala jste na scénářích s Andrzejem Wajdou nebo s s Krzysztofem Kieślowskim. Zasahovala jste do scénáře Jánošíka?
Trochu ano, pracovala jsem se scenáristkou Evou Borušovičovou, sedly jsme si a předělávaly to. I když to tak nevypadá, její scénář byl velice přesně komponovaný, takže se do něj zasahovalo dost těžko. Byl taky dost dlouhý: celý jsme ho natočily a sestříhaly do čtyřdílného televizního seriálu.
Kolik jste nakonec použili materiálu materiálu natočeného před vynucenou produkční pauzou? Slyšel jsem, že se z hodiny použila asi jen půlhodina, a že třeba milostná scéna s Táňou Pauhofovou je teď mnohem delší...
Měli jsme sestříháno něco míň než hodinu a použili jsme z toho do filmu asi 45 minut, zbytek je v seriálu. Jen jsme to trochu překopali. Ale ta scéna s Táňou byla takto natočená i v původní verzi, nebyla delší.
Co jste dělala v produkční pauze?
Pokud se dobře pamatuji, natočila jsem mezi tím tři celovečeráky – jeden pro americkou televizi a dva další americké. Pak ještě asi šest dílů amerických seriálů. S Kasiou a mojí sestrou jsme udělali takovou polskou politickou televizní sérii, taky nějaké divadlo, pořád něco. Neseděla jsem na zadku a nečekala, že se Jánošík vrátí, což možná byla chyba, protože by to bylo krásné čekání a já bych se mohla ponořit do sebe. Obě jsme ale pořád točily, Kasia celovečerní film a pár seriálových dílů.
Jak jste si s Kasiou rozdělovaly práci?
Všechno jsme diskutovaly spolu. Některé věci dělala jenom ona, některé jen já, některé jsme dělaly zároveň, pokud to bylo možné. Rozdělení bylo spíš v přípravě a v dokončování. Ona třeba dělala první obhlídky a první kolo castingu, já jsem se soustředila na práci se scénářem a na kostýmy. Ona víc stříhala, já byla víc u zvuku a u hudby. Bylo to náročné. Na poměry filmového průmyslu v Polsku, na Slovensku nebo v Čechách je Jánošík velkofilm. Taky musíte všechno udělat osobně, nemůžete věci delegovat. Lidé se tu pořád učí, zabírá to hodně času. Dělali jsme tři jazykové verze, u kterých jsem musela být, abych si byla jistá, že jsou ve všech řečích herecké výkony adekvátní. Ale mohly jsme si s Kasiou práci rozdělit, aby nebyla tak šíleně vyčerpávající.
K jazykovým verzím – opravdu bylo nutné, aby Jánošík mluvil česky? Slovenské filmy chodí v českých kinech v původním znění...
To bylo přání distributora. Jediná výhoda české verze je, že v ní Vašek Jiráček mluví svým hlasem, v jiných je nadabovaný. Ve slovenštině má český přízvuk, který já jako Polka necítím, ale pro Slováky byl nemyslitelný. Nejraději bych to nechala tak, aby každý herec mluvil vlastním jazykem, což by i vyjadřovalo, jak to v pohraničí, kde se Jánošík odehrává, skutečně chodí. Z komerčních důvodů to prý ale nešlo.
Určitě jste tu otázku slyšela už hodněkrát, ale nemůžu se nezeptat: jak na Slovensku přijali, že Jánošíka bude hrát Čech?
Několik špatných reakcí se objevilo, uvidíme, co bude dál. Já myslím, že si na to Slováci zvyknou. Theodor Pištěk, který ho hrál ve vůbec první filmové verzi, byl taky Čech... Myslím, že nacionalismus by se měl potlačovat. Není důležité, jakou národnost protagonisté mají.
V Polsku už film premiéru měl, jaké bylo přijetí?
NEVÍM, JESTLI BUDE MÍT NĚJAK OHROMUJÍCÍ NÁVŠTĚVNOST, ZATÍM JE DOCELA SLUŠNÁ. RECENZENTI FILM PŘIJALI VELMI DOBŘE, NĚKTERÝM SE NELÍBIL. DIVÁCI JSOU ZVYKLÍ NA TU STAROU TELEVIZNÍ VERZI, KTERÁ JE PODLE MNĚ PŘÍŠERNÁ, ALE ONI K NÍ CHOVAJÍ SENTIMENTÁLNÍ VZTAH. BUDOU SI SVÉ POJETÍ MUSET POUPRAVIT: NÁŠ JÁNOŠÍK OPRAVDU NENÍ DVOUMETROVÝ KULTURISTA.
NEŽ SE PODAŘILO JÁNOŠÍKA DOKONČIT, PŘIŠEL DO KIN JINÝ VELKOFILM, KTERÝ SE POKOUŠEL POJMOUT ZASE TROCHU JINAK DALŠÍ SLOVENSKOU LEGENDU – JAKUBISKOVA BATHORY. VIDĚLA JSTE JI?
NEVIDĚLA. ALE BATHORY NENÍ LEGENDA SLOVENSKÁ NÝBRŽ MAĎARSKÁ, SLOVÁCI SI JI PŘIVLASTNILI.
Recenzi nového filmu Jánošík najdete v sobotním vydání deníku
