18. listopadu 2017 7:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Autor působivých melodií. Život Wabiho Daňka byl plný neuvěřitelných náhod

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 1Diskuse
Wabi Daněk. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Wabi Daněk. | foto: MAFRA

Jeho písničky znali i ti, kteří nikdy nebyli na „čundru“. Stanislav Daněk časem v popularitě za sebou nechal i kolegu Wabi Ryvolu, podle kterého získal svou přezdívku, protože kamarádům donekonečna obehrával jeho písničky. Několik z těch jeho později zlidovělo – možná i proto, že romantika v nich zakódovaná nebyla strojená, ani předstíraná. Jeho melodie nepřestávají být působivé i s odstupem, a z textů je zas často patrná životní zkušenost a schopnost neokázalého vyprávění.

V rozhovorech několikrát vzpomínal, jak byla jeho dráha zpěváka poznamenána náhodami. Kdysi díky náhodě nahradil i zraněného kolegu v kapele, která se jmenovala Rosa – a právě pro ni napsal svou nejslavnější píseň Rosa na kolejích, prý jako znělku. Přestože i jistě díky ní v roce 1974 vyhráli cenu na festivalu Porta, opět došlo ke shodě náhod, kdy spoluhráči odešli na vojnu, a ve stejné době se mu narodila dcera, chyběly peníze, a s hraním proto prakticky přestal. Jenomže přišla další náhoda – navzdory pauze se pořadatelé Porty 1979 rozhodli ho ocenit za „zásluhy o trampskou píseň“. A protože zrovna náhodou neměl žádnou kapelu, musel vystoupit sám – i když to do té doby pro něj bylo nemyslitelné. 

Pak šla jeho hvězda prudce vzhůru – autorskou cenu Porty získal v letech 1981-83 třikrát po sobě, a o rok později už byl natolik populární, že mu bylo dovoleno vydat debutové album, pochopitelně pojmenované Rosa na kolejích. Fakticky tak šlo o „best of“ předchozí doby, pomohli mu s ním kolegové z kapely AG Flek či Robert Křesťan, a není divu, že se ho prodalo čtvrt milionu kusů. Z titulní skladby se stala neoficiální trampská hymna, zpívaná na Portě ve stoje. Teprve tehdy se z něj stal profesionální muzikant – do té doby dělal řidiče sanitky. Jenomže když musel uplácet kolegy, aby za něj brali směny, protože měl zrovna šestnáct koncertů měsíčně, už to prostě nemohl zvládat. Možná i tehdy se poprvé rozjel jeho kladný vztah k alkoholu, který mu v budoucnu nadělal tolik zdravotních problémů. Ale kdo by žil asketicky, když s ním v plzeňském amfiteátru Lochotín ochotně a nadšeně řve třicet tisíc lidí sarkastickou odrhovačku Hejkal nebo Hudsonský šífy, esenci pocitů všech, co se někdy ocitli na lodi?

Wabi Daněk na folkovém koncertě .
Wabi Daněk.

Po roce 1989 se z něj nestala ani masová hvězda, ale ani nezapadl, protože by se jako někteří kolegové neuměl vyrovnat s novou realitou. Vysvětlení lze asi hledat v jeho slavných písničkách Nevadí či Outsider Waltz, hymnami všech skeptiků: nikdy zkrátka nepodlehl negativním dopadům slávy, vždy zůstával nohama na zemi, s až nezvyklou pokorou, nadhledem a skromností přijímal. Co ho potkávalo. A o svém zpěvu i hraní na kytaru se často vyjadřoval až s despektem. Ale když mu o generaci mladší muzikanti před pěti lety navrhli projekt Ďáblovo stádo, vracející se k trampským kořenům, s chutí souhlasil.

Publicisté dobře znají pocit nejistoty, se kterým jdou vždy na první rozhovor s oblíbeným umělcem. Snadno se může ukázat, že v soukromí je úplně jiný, než jak ho vnímáme prostřednictvím jeho skladeb, rolí, obrazů či třeba fotografií. Když jsem ale před lety poprvé měl možnost rozmlouvat s Wabi Daňkem, až mě zaskočilo jak moc je stejný jako jeho ryzí písně. Když pak ve čtvrtek 16. listopadu dorazila smutná zpráva o prohraném boji s nemocemi, okamžitě se mi v hlavě začala honit ta, co se shodou náhod jmenuje Píseň, co mě učil listopad. Škoda, že se pak neukázalo, že ta zpráva nebyla pravdivá.

Antonín Kocábek
  • 1Diskuse

Najdete na Lidovky.cz