Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

RECENZE: Až moc neškodný ranař. Čermákův Vandam ve filmové Národní třídě je jen hodný trouba

Kultura

  5:00
PRAHA - Film Štěpána Altrichtera Národní třída, natočený na základě divadelní hry a novely Jaroslava Rudiše, svým tématem obohacuje nadcházející připomínku třiceti let od listopadové revoluce. Ve svém komediálním zobrazení „národního hrdiny“ se však dostal do slepé uličky.

Plakát k filmu Národní třída (2019). Režie: Štěpán Altrichter. foto: Jan Hromádko

Ne všichni se v listopadu 1989 na pražské Národní třídě obešli bez násilí a ne všichni si také potom mohli připadat jako vítězové. Národní třída Jaroslava Rudiše a Štěpána Altrichtera se odehrává dlouho po revoluci na sídlišti na hony vzdáleném od centra Prahy, její hrdina Vandam se ovšem může chlubit tím, že právě on to tehdy na Národní spustil – dal totiž „první ránu“.

Záběry z filmu Národní třída (2019). Režie: Štěpán Altrichter.
Vandam (Hynek Čermák). Záběry z filmu Národní třída (2019). Režie: Štěpán...

S tím, co si knížka schovává jako dejme tomu překvapení, že totiž nespolehlivý vypravěč patrně nestál na straně demonstrujících, se ve filmu takové tajnosti nedělají. Je to dobře – paradoxně totiž v novele právě titulní motiv vyznívá nejkostrbatěji. Filmová verze jej utlumila a naopak posílila a doplnila současnou dějovou linku příběhu, kterému také dala o odstín méně temné zabarvení a přidala i vysloveně komické pasáže.

Portrét těch, kdo nevyhráli

Filmový portrét naivního „válečníka“, kterého svět zanechal na vedlejší koleji, není tak napěchovaný symbolikou, jako když v knize domlácený Vandam volá „Sieg Heil“, protože je přesvědčen, že na normální volání o pomoc by mu ve vilové čtvrti, kde bydlí jeho úspěšný bratr, nikdo neodpověděl.

I tak ovšem film vykresluje důležitou postavu této doby, frustrovaného outsidera, který (leckdy nikoli bezdůvodně) nevěří elitám, děsí se překotných proměn a upíná se k alternativnímu morálnímu kodexu, v němž se mísí touha po světě pořádku a jistot s alarmujícími představami, jak takového světa dosáhnout, a s nebezpečným dosazením sebe sama na post arbitra.

Vandamova přezdívka vychází z toho, že její nositel dělá stejný počet kliků jako někdejší hrdina akčních filmů. U těch a u detailního studia historických bitev Vandam zamrzl ve svém mentálním vývoji. Fyzická kondice je pro něj úběžníkem veškerého uvažování, středobodem proslovů, které adresuje těm, koho by rád poučil o životě. Ve filmové verzi je takovou synovskou figurou Vandamův mladý kolega s přezdívkou Psycho, který mu pomáhá natírat střechy paneláků, po večerech s ním a dalšími kumpány chodí pít do omšelé sídlištní hospody Severka, jež pamatuje ještě generaci rodičů nynějších štamgastů, a také funguje coby řidič Vandamovy historické škodovky, protože majitel přišel o řidičský průkaz.

I Vandam své poučky o životě převzal od svého otce, který chodíval kouřit na panelákový balkon a vykládal mu při té příležitosti o tom, jak spolu s dalšími „fotry“ ono sídliště vlastnoručně postavil a vyrval lesu a bažinám, jež tu byly předtím; po nedělích pil pivo, jedl vepřo-knedlo-zelo a nesl veškeré neblahé následky tohoto českého obyčeje.

O tom zejména Národní třída ve své závažnější rovině je: o kořenech, z nichž vyrůstá národ, o rodičích, jejichž přítomnost, ale i absence se promítají do osobnosti potomků. Vandam se svou zmatenou morálkou není osamocený fenomén, který by se jen tak zjevil, je to dědic čehosi většího, silnějšího a nepominutelnějšího, než by si leckdo chtěl připustit. Jeho xenofobní výpady a záliba v pěstních soubojích jsou – říká film – také výrazem úzkosti: není jen uražený a ponížený, je i opuštěný, odmítaný a nešťastný. Když se pokouší svými naivními prostředky zachránit zadluženou majitelku Severky Lucku před krachem, není to jen z marné lásky k ní, ale také proto, že zanedbaná sídlištní hospoda představuje (svým nevzhledným, tristním způsobem) tradici, za niž Vandam nemá náhradu.

Obhajoba hodného trouby

Předností literární předlohy je, že nesoudí, ale snaží se zobrazit to, co bývá přehlíženo. Film jde dál a hlavní postavu zřetelně obhajuje: Vandam v podání Hynka Čermáka povětšinou nepůsobí jako nebezpečný, deformovaným pojetím světa pohlcený ranař, jehož názory by docela dobře mohly dovést svět do propasti. Je to v jádru hodný trouba, který by vlastně rád udělal něco správného. V kombinaci s rovněž troubovitým Psychem, na jehož ztvárnění si dal záležet Jan Cina, tvoří komické duo, jehož výprava starou škodovkou na dnešní Národní třídu už ani nespadá do popisu „temná sídlištní komedie“, spíš je to spolehlivé kabaretní číslo.

Zatímco kniha ústí v hrdinovo osudové poznání, že ani sebeusilovnější trénování svalů a pěstí nevyřeší jeho problémy, protože se nakonec vždycky najde někdo, kdo trénoval ještě lépe, ve filmu se důraz posunul na Vandamovu zpackanou love story, a má-li na závěr dostat přes ústa, aby naplnil požadavek předlohy, musí si o to říkat mnohem složitěji a méně pochopitelně než v původní verzi.

„Národní hrdina“, jak Vandamovi kvůli jeho historce z Národní třídy přezdívají kamarádi v hospodě, zůstává i ve filmu figurou, o níž stojí za to přemýšlet. Tvůrci se však dostali do slepé uličky v její interpretaci, a možná dokonce vytvořili většího sympaťáka, než sami zamýšleli. Národní třída na plátně docela slušně funguje, ale narazíme-li na Vandamy ve skutečných Severkách, pak s nabídnutým smířlivým výkladem patrně nevystačíme.

NÁRODNÍ TŘÍDA

ČR, Německo 2019

Režie: Štěpán Altrichter

Scénář: Jaroslav Rudiš, Štěpán Altrichter

Hrají: Hynek Čermák, Jan Cina, Kateřina Janečková ad.

Premiéra 26. 9.

Autor:

Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně
Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně

Šárka chtěla kojit. Chvíli to ale vypadalo, že se jí to nepodaří. Díky správně zvolené laktační poradkyni nakonec dosáhla úspěchu. Poslechněte si...