Až příliš otevřenosti? Amanda Palmer se odhaluje v dopise fanouškům

Přední bojovnice za práva umělců a proti molochům nahrávacích společností. Nevybíravá kritička Trumpovy administrativy a zapálená feministka. Hudebnice pohybující se na široké žánrové škále, která ale nikdy nezapomíná na svoje kabaretní počátky. Pouliční performerka a provokatérka, jež nikdy neměla problém s veřejnou nahotou, což dokazuje i obal nejnovějšího alba There Will Be No Intermission. To a mnohem víc je Amanda Palmer, zásadní hlas západní hudební alternativy.

Palmer věnovala podstatnou část kariéry spolupráci s kapelami, jako byly Dresden Dolls či Evelyn Evelyn, nyní ale přichází se třetí sólovou deskou následovanou světovým turné. A to by opravdu nešlo odehrát jinak než o samotě, jen s klavírem na divadelním pódiu a s diváky pohodlně usazenými a pozorně naslouchajícími. Protože pro materiál si Amanda Palmer sáhla až na dno duše a vytáhla ta nejosobnější, nejbolestivější témata. „Připravte si kapesníky,“ vzkazuje posluchačům. „Budete hodně plakat, budete se i smát. Protože takový je život.“

Na desce na první poslech zarazí její robustnost – téměř hodina a půl a 20 písní! Jde o zvláštní směsku až desetiminutových skladeb a kraťoučkých meziher. „Skutečných“ písní je vlastně polovina a působí tematicky velmi uceleně, i když se dá deska rozdělit na dva bloky. V prvním Palmer zpívá o životě, o jeho zmatečnosti, špinavosti, nedokonalosti a kráse. Úvodní The Ride je přesně o tom – I’ts just a ride / The alternative is nothingness / We might as well give it a try.

O dětech a matkách

Kdo zabil Amandu Palmer? Pravda vyplave na povrch v Akropoli

Přelom přichází příznačně po krátké znělce There Will Be No Intermission. Skladba Machete jde svým textem doslova na tělo a dál ještě přituhuje. Vlajkovou lodí tohoto alba je Voicemail for Jill, píseň stylizovaná jako hlasová zpráva zanechaná Amandou její kamarádce Jill, která se chystá na potrat. Palmer, která sama zažila v průběhu života tři potraty, než se jí narodil syn Anthony, Jill podporuje a chce jí uspořádat podobnou párty, jakou se v anglofonním prostředí oslavují miminka, neboť chápe peklo, kterým si Jill prochází.

Je to nepochybně jedna z nejkontroverznějších písní, jakou lze ve veřejném prostoru slyšet a vzhledem k hluboce osobní zkušenosti autorky se ji nehodí hodnotit. Ostatně, sama Palmer říká, že se ji pokoušela napsat 23 let, než se jí to konečně podařilo. Pro mnohé tematicky a hudebně zajímavá bude také skladba A Mother’s Confession. S nesmírně silným refrénem – povzdechem „at least the baby didn’t die“.

Otevřeně vypráví o drobných tragédiích, které zažívají všichni čerství rodiče, ale nikdy o nich nemluví: o tom, jak jim na vteřinu nehlídané dítě spadlo z přebalovacího pultu, jak jej zapomněli v autě… a o vlastním propukání v zoufalý pláč bez zjevných důvodů. Zkrátka o tom, jak těžké a depresivní ty první měsíce jsou, i když si to sám rodič nechce připustit ze strachu, že je špatný člověk, když tak vůbec smýšlí. Protože jde o téma mnohem marginalizovanější než potraty, je právě tento song Amandinou velkou službou ostatním.

Celé album je vlastně velmi osobní dopis. Amanda Palmer se od počátku kariéry profiluje jako veřejná osoba, včetně častých bolestí a obtíží, které k takovému postavení patří. Zpěvačka dělá ze sebe a lidí kolem přímé aktéry svého vyprávění, texty jsou často přímou řečí spíše než básnickým útvarem. Na to, že si na celém albu vystačí v podstatě jen s pianem a ukulele, jsou písně snad až příliš dlouhé, i když naštěstí nesklouzávají do repetitivní nudy. Posluchači zkrátka musí vydržet, než se autorka vyzpívá z toho, z čeho se potřebuje.

Rozhodně se nejedná o album pro každého a pro nováčky jde o ten nejtěžší možný vstup do zpěvaččiny diskografie. Pravděpodobně ani mnozí dlouhodobí fanoušci nedokážou takovou míru otevřenosti skousnout. Ale taková prostě Amanda Palmer je, a jak by sama řekla, „f***ing deal with it“.