Od narození legendárního českého filmaře, výtvarníka a ilustrátora Jiřího Trnky uplyne 24. února sto let. Pražské kino Ponrepo k trnkovským oslavám přistupuje s péčí a energií, už proto, že je promítací síní Národního filmového archivu, který pečuje o celý Trnkův filmařský odkaz. Přehlídka, která trvá od 1. února do 16. března, tak může divákům nabídnout komplexní pohled na Trnku, a to nejen jako na režiséra, ale i výtvarníka či autora námětů snímků jiných tvůrců.
Pozornost se zaměří i na okruh Trnkových nejbližších spolupracovníků, do nějž patřili Jiří Brdečka, Eduard Hofman a Břetislav Pojar. Osobnost nejslavnějšího ze zakladatelů tradice českého animovaného filmu připomenou i dobové dokumenty.
Bio Ponrepo se v následujících týdnech nevyplatí navštívit jen kvůli přehlídce, jejíž součástí je i výstava trnkovských fotografií a plakátů. Samotné archivní kino se totiž nachází přímo na místě bývalého Trnkova filmového studia. Právě v Konviktu v Bartolomějské ulici umělec vytvářel všechny své filmy, počínaje legendární pohádkou Bajaja (1954). Celá akce je volně přístupná bez členské legitimace Ponrepa a nabízí tak nejširší veřejnosti možnost vidět Trnkova díla promítaná z filmových kopií na filmovém plátně. Což v době, kdy se standardem stává neosobní digitální projekce, začíná představovat unikát.
Hořká obžaloba režimu
Ve středu 1. února v 17 hodin přehlídku slavnostně zahájí pásmo raných krátkých filmů z let 1945–1949, spojené s prezentací emise pamětní mince k výročí Trnkova narození, kterou připravuje Česká národní banka. V rámci retrospektivy pak diváci uvidí jak méně známé snímky, tak režisérovy nejslavnější opusy. Protiválečná agitka Pérák a SS z roku 1946 tak zazáří vedle Bajaji, který získal ocenění na MFF v Locarnu. Lehce mravoliční Dva mrazíci (1954), které s gustem namluvili komici Vlasta Burian a Jan Werich, se střetnou s temně poetickou shakespearovskou adaptací Sen noci svatojánské, které se v roce 1959 dostalo ocenění na MFF v Cannes. Desetiminutový Betlém doplní osobitá evokace české lidové kultury Špalíček, která vznikla ve stejném roce – 1947. Stejně tak rok 1952 v rámci Trnkových filmařských aktivit charakterizuje jak velkorysá adaptace Jiráskových Starých pověstí českých, tak hravá filmová evokace Haškova Dobrého vojáka Švejka.
Pozornost si v rámci přehlídky nepochybně získá i krátkometrážní Ruka (1966), která získala v roce 1969 nominaci na cenu BAFTA. Posledním dílem tvůrce, který zemřel 30. prosince 1969 ve věku pouhých sedmapadesáti let, vyvrcholila série filozofujících snímků, zaměřená už spíš na dospělé diváky. Po Vášni a Kybernetické babičce, varujícími před nástrahami odcizení v přetechnizovaném světě, stupňuje právě Ruka hořkou a vášnivou obžalobu mechanismů manipulujících lidským jedincem. Animované podobenství o totalitních praktikách komunistického režimu učinilo z Trnky definitivně „nepohodlného“ filmaře – a ocitlo se ve společnosti řady jiných vrcholných děl české kinematografie, která po roce 1969 diváci nesměli vidět. O tom, že v Ruce šlo o vyjádření Trnkova dlouhodobého pocitu umělecké nesvobody, svědčí ovšem skutečnost, že motiv autoritativní Ruky najdeme už ve Snu noci svatojánské...
Součástí umělcova osudu se stalo i to, že jeho díla byla poměřována s řemeslně dokonalou kreslenou produkcí hollywoodského Studia Walta Disneyho. Trnkovy podmanivé filmy, opřené o hmotu klasické loutky, jsou však triumfem individuální jemnosti a bohatosti výrazu. Představují tak téměř antitezi uživatelsky přátelského mainstreamu disneyovského typu, který dnes světovou animaci ovládá jako nová verze manipulátorské trnkovské „Ruky“.
