19. června 2018 15:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Barcelonská galerie se změnila v kabinet ezoterických kuriozit

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Henri Michaux: bez názvu, 1983 (Z výstavy La luz Negra v Barceloně, 2018) | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Henri Michaux: bez názvu, 1983 (Z výstavy La luz Negra v Barceloně, 2018) | foto: © Courtesy Galerie Lelong & Co. Photography: Fabrice Gibert

Zcela unikátní a velmi rozsáhlou výstavu uvádí až do 21. října barcelonské Centrum současné kultury (CCCB). Nese v českém překladu název Černé světlo a přináší díla umělců ovlivněných "tajnými naukami": ezoterikou, okultismem, okrajovými křesťanskými proudy, orientálními náboženstvími či psychedelickou zkušeností.

Určitě to není náhoda, že v době konání prvořadé kulturní události v katalánské metropoli, tedy hudebního festivalu Primavera Sound, který se každoročně odehrává na přelomu května a června, bývá ve městě otevřena a patřičně zpropagována vždy alespoň jedna výstava, jež má potenciál zaujmout právě i ony desetitisíce fanoušků moderní převážně rockové hudby. Tak či onak pracuje s estetikou, která je současné hudbě blízká, případně se – jako loňská úchvatná expozice o Davidu Bowiem – hudby přímo týká.

Letošní výstava v Centre de Cultura Contemporania de Barcelona, jehož nádvoří mimochodem slouží samotnému hudebnímu festivalu jako jedno z městských dějišť, šla naproti těm, kteří si rock spojují i s nehudebním rozměrem, mají rádi mystiku, pohrávají si s „jinými světy“ – ale třeba také halucinogeny. Několik autorů, jejichž díla byla na výstavě La Luz Negra – tedy Černé světlo – k vidění, by se ostatně dobře vyjímalo i na programu samotné Primavery. Pokud bychom tedy nezohlednili letopočet a v kontextu vysokého tématu výstavy vlastně tak „nepodstatná“ fakta, jako je fyzický život a fyzická smrt.

Folklorista na drogách

Nedá se říci, že by Černé světlo mělo nějaké jasně zformulované poselství, že by hovořilo o něčem jednoznačném – nemyslíme-li tím banální sdělení typu „někteří umělci jsou trochu magoři a někteří magoři mají umělecké sklony“. Ale o to jistě kurátorovi Enriquemu Juncosovi nešlo. Černé světlo připomíná spíš procházku svérázným kabinetem kuriozit, renesanční sbírkou předmětů, bez ohledu na to, zda měly skutečnou uměleckou hodnotu nebo byly „jen“ zajímavé. Výstavní prostor, který obsadil celé jedno patro CCCB, je rozdělen do jakýchsi „kójí“, z nichž každá patří buď jednomu umělci, spolupracující dvojici, anebo prezentaci přímého vlivu staršího tvůrce na mladšího.

Harry Smith: bez názvu, 19. října 1951 (Z výstavy La luz Negra v Barceloně, 2018)

Harry Smith: bez názvu, 19. října 1951 (Z výstavy La luz Negra v Barceloně, 2018)

A tak se například hned v úvodu představuje Harry Smith, osobnost, spojená hned s několika mimořádně podstatnými okruhy americké kultury. Paradoxně je asi nejznámější jako etnomuzikolog, který sestavil nejvýznamnější komerční audiosbírku americké lidové hudby Anthology of American Folk Music (vyšla na šesti albech v roce 1952). Byl ale také avantgardním filmařem, malířem symbolistických a ezoterických obrazů a – což s řečeným patrně souviselo – důsledným experimentátorem s přírodními psychedeliky. Výstava dokládá i jeho ovlivnění indiánskou šamanskou mystikou, kabalou a okultismem. O tom, jak svérázná byl Harry Smith osobnost, vypovídá i dokumentární film, který celou výstavu už u vchodových dveří uvádí.

Česká stopa

Velmi zajímavě prezentovanou osobností Černého světla je Belgičan Henri Michaux. Toho mnozí z nás znají hlavně jako skvělého spisovatele (v češtině například Jistý Plume či výbor Prostor uvnitř). O nic méně působivá jsou ale jeho abstraktní výtvarná díla, jen jakoby letmo nahozené velmi emotivní akvarely, jež autor tvořil pod vlivem psychedelika mezkalinu, filozoficky navíc poznamenán orientálními filozofiemi, zejména buddhismem. I díky skutečně bohatému zastoupení je Henri Michaux bezesporu jednou z hlavních „hvězd“ výstavy.

A když už je řeč o tvorbě ovlivněné „rozpínáním mysli“, nelze přeskočit Williama S. Burroughse. Samozřejmě především jednoho z nejvýznamnějších amerických spisovatelů minulého století, ale jak výstava dokumentuje, také značně svérázného herce, výtvarníka (například Space Door, psychedelicky pomalované dveře) a „koumáka“, který společně s anglickým umělcem Brionem Gysinem vytvořil takzvaný Dreamachine. Tedy kovový prořezaný válec, který svým roztočením vytvářel z uvnitř umístěného světla stroboskopický efekt. Ten měl pak člověku, jenž jej pozoroval se zavřenýma očima, v hlavě aktivovat mozkové vlny a vyvolávat halucinogenní stavy.

Brion Gysin: Dreamachine (Z výstavy La luz Negra v barceloně, 2018)

Brion Gysin: Dreamachine (Z výstavy La luz Negra v barceloně, 2018)

Pakliže Čech s vlasteneckým cítěním na podobných výstavách hledá alespoň drobnost, na jakou by mohl být „národně hrdý“, na Černém světle ji najde. Je do ní zahrnuta umělecká skupina kolem revue Le Grand Jeu spisovatele Reného Daumala, zahrnovaná někdy k surrealismu. Jedním z jejích zakládajících členů byl totiž český malíř Josef Šíma a mezi autory přispívajícími do revue najdeme také Vítězslava Nezvala (jenž by se ostatně na tento druh výstavy se svými astrologickými koníčky skvěle hodil).

Bídný malíř Crowley

Je toho opravdu spousta, co se na Černém světle návštěvník velmi přitažlivou formou dozví, byť se jedná, jak už bylo naznačeno, spíše o kusé, jaksi „klipovité“, ale vždy dobře zdokumentované informace. Tak například jak moc byl vysoce ceněný německý výtvarník Joseph Beuys ovlivněn zakladatelem antroposofie Rudolfem Steinerem.

Nebo že se asi vůbec nejproslulejší okultista všech dob Aleister Crowley, jemuž je věnována nepřekvapivě jedna celá výstavní kóje, také pokoušel malovat – a že skončil zhruba tak na úrovni druhého ročníku výtvarné lidušky. O to umělecky zajímavější jsou jistě obálky desek rockových kapel, jež byly jeho myšlenkami tak či onak ovlivněny, od Led Zeppelin, Beatles a Rolling Stones po Davida Bowieho, Smashing Pumpkins či Chemical Brothers.

  • 0Diskuse


Ondřej Bezr

Autor

Ondřej Bezrondrej.bezr@lidovky.czČlánky


Najdete na Lidovky.cz