Báseň bez rýmu je pro děti experiment, kterému nerozumí, říká Radek Malý

Jak zatočit s nehybným vesmírem. Tam, kde většina básníků končí, Lukáš Marvan začíná

Lidovky.cz: V letošním roce znovu vyšla vaše sbírka Listonoš vítr, kterou doplnily ilustrace Pavla Čecha. Loni zase vyšla sbírka Poštou havraní, na které jste taktéž spolupracovali. Tvoříte básně k ilustracím nebo Pavel Čech tvoří ilustrace k vašim básním?
U každé té knížky to bylo jinak. Listonoš vítr je soubor dnes už starších básniček pro děti a babičky. Když jsem dostal od nakladatelství Albatros úžasnou a ne úplně standardní možnost vybrat si ilustrátora, zkusil jsem oslovit Pavla Čecha. Pavel je v mých očích vypravěč příběhů, což se příjemně protíná s tím, že maluje obrazy, a já, byť pracuji se slovem, tak paradoxně vytvářím víc obrazy než příběhy. Myslím, že kouzlo té knížky je právě v setkání lyrických textů a epických obrázků. V případě knížky Poštou havraní, což byla naše už třetí spolupráce, neboť mezitím vyšla knížka Moře slané vody, mě napadlo, že když je Pavel malíř, má určitě spoustu obrazů, které se nikdy neobjevily v knížce, protože visí v ateliéru nebo u někoho v pokoji. Napadlo mě, že by bylo zajímavé po vzoru Jana Skácela nebo Jaroslava Seiferta, kteří takovým způsobem pracovali, napsat básničky k obrazům. Poštou havraní je knížka pro každý věk. Je to rozhovor obrazů se slovem.

Lidovky.cz: Proč básničky pro děti a babičky?
To je osobní vzpomínka. Jednak je to obecně s poezií pro děti tak, že se očekává, že bude veselá a rýmovaná, ale mně vycházely básničky o podzimu v melancholických tónech. Na začátku vznikl cyklus reflexivní poezie, trošku vzpomínkové, inspirované mým vlastním dětstvím stráveným po odpoledních v olomouckých parcích, a tím, jak jsem zase jinými parky vozil kočárky se svými dětmi. To ve mně zarezonovalo takovým zvláštním stylem, který není úplně ideální pro děti na prvním stupni základní školy. V nakladatelství Albatros přišli s nápadem připsat básničky, které by vysloveně pro děti byly. Kniha má tak dvě části, jedna je pro děti, tu druhou mě napadla věnovat babičkám.

Lidovky.cz: U Albatrosu vám vyšla řada dalších děl, dalo by se říct, že je vaším domovským. Přesto sbírka Poštou havraní vyšla pod nakladatelstvím Petrkov, které je domovským nakladatelstvím zase Pavla Čecha. Jak se v takovém případě rozhoduje, kde co vyjde?
To nerozhoduje autor, ale spíš bych řekl příležitost. Knížka Listonoš vítr a Moře slané vody vyšly v Albatrosu, který byl ochoten do toho jít, přestože poezie pro děti není úplně ekonomicky atraktivní žánr. Obecně kmenovým nakladatelstvím Pavla Čecha je Petrkov, takže jsme jako první s tím nápadem oslovili pana Petra Novotného z Petrkova. Není to tak, že bych byl vázaný na jedno nakladatelství. Baví mě spíš hledat jednotlivé projekty a nakladatele, kteří najdou odvahu a chuť je realizovat.

Lidovky.cz: Zmínil jste, že se očekává, že básničky pro děti budou rýmované, i ve vašich básních je často vidět rým. Řekl byste, že je to důležité? A možná i snazší pro děti?
Zrovna nedávno jsem měl jednu besedu s dětmi a zase jsem si připomněl to, co pokaždé zkouším, když dětem vyprávím o povolání spisovatele. Když se jich zeptáte, co je to báseň a jak se pozná, jako první vám řeknou, že se rýmuje. Pro děti je to hlavní kritérium. Nerýmovaná báseň je to pro ně experiment, kterému tak úplně nerozumí. Nicméně i v knížce Listonoš vítr jsou básničky záměrně nerýmované, kdy se snažím ukázat, že jsou i jiné cesty, jak poezii tvořit, a že rým je jen nástroj nikoli cíl. Lze stejně dobře pracovat s volným veršem, který využívá například princip řazení asociací.

Lidovky.cz: Ještě k ilustracím. Máte pocit, že jsou u dětských básnických sbírek důležité?
Já si myslím, že dětská knížka bez obrázků je trošku nonsens. To by fungovalo možná u hodně napínavých románů. V případě poezie se dokonce snažím, aby obraz dominoval, protože dětem se tak nepříběhová práce s jazykem zpřístupní. Zároveň to ukazuje, že báseň není vyložitelná jedním způsobem. Ilustrace jsou jednou z možností, jak báseň přečíst a vnímat.

Obálka knihy Listonoš vítr.

Obálka knihy Poštou havraní.

Lidovky.cz: Ilustrace jsou možná i cesta, jak oslovit dospělého čtenáře.
Obrázkové knihy jsou trend. Opustily kategorii knih pro děti a mládež a oslovují i dospělé, i když to někteří nepřiznají.

Lidovky.cz: Bohaté ilustrace doplnily i vaše povídání v Atlase vyhubených živočichů. Kde se vzal nápad vytvořit tento typ publikace?
V literatuře faktu jsem skutečně spíše nováčkem, pokud pomineme knihu pro mládež o Franzi Kafkovi. Jsem docela hrdý na to, že Atlas s vědeckými ilustracemi byl můj nápad a že se jej podařilo prostřednictvím nakladatelství zrealizovat. Mám nápady ještě na několik dalších atlasů. Myslím, že ten formát přímo vybízí k tomu, aby se z něj stala edice. Uvidíme, jestli se uchytí. Druhý díl bude o ohrožených druzích. Není to tedy tak depresivní, protože ta zvířata ještě žijí, ale zároveň stejně smutné, protože pravděpodobně než ta knížka vyjde, několik druhů, které v ní bude zastoupeno, už vyhyne.

Lidovky.cz: Pracujete ještě na něčem dalším?
Kromě Atlasu ohrožených druhů pracuji aktuálně na dětské knížce pro Národní muzeum. Národní muzeum prochází rekonstrukcí a v červnu 2020 bude otevřena jeho nová součást, tzv. dětské muzeum. Národní muzeum se rozhodlo, že nechá vytvořit knížku speciálně pro děti. Exponátů jsou desetitisíce, takže vyvstal problém, jak vybrat ty dostatečně zajímavé, nezahltit čtenáře informacemi, ale přitom udělat službu Národnímu muzeu. Taky překládám poezii z němčiny a píšu vlastní básně, které nejsou pro děti.

Lidovky.cz: Už několik let také zasedáte v porotě soutěže Ortenova Kutná Hora, která dává prostor mladým básníkům. Co se dá říct o letošním ročníku?
Nemyslím, že by byl letošní ročník nějak specifický soudě podle zaslaných textů. Těch se sešlo přibližně stejně jako minulý rok kolem sedmdesáti. To je dobré znamení, že mladí lidé pořád píší. Mladí lidé mají neustále stejné potřeby se vyslovovat ke světu. V tomhle ohledu je to pořád jedno zásadní téma.

Lidovky.cz: Orten by letos oslavil 100 let. Jak podle vás ovlivnil českou poetickou scénu?
Ortena vnímám jako nesmírně vlivného, zajímavého básníka. V podstatě jednoho z mála, který obstojí ve srovnání se světem. Orten zažíval ve své době to, co Židé po celé Evropě. V tomto ohledu poezie Jiřího Ortena komunikuje s německy psanou poezií po celé Evropě. Poezie útlaku pod holocaustem, poezie vznikající v extrémní existenciální situaci. Pro mě je tam výrazná spiritualita, kterou vidíme v české poezii v takto vyhrocené podobě málokdy. Je tam zároveň jakási paradoxní lehkost. Orten byl mladý, chtěl si užívat života plnými doušky. Zkrátka velmi silná poezie.

Básník Jiří Orten

Lidovky.cz: Narazil jste mezi účastníky na někoho, o kom byste řekl, že by mohl být stejně výrazný jako Orten?
Ne a má to svůj důvod. Myslím, že poezie dnes nemá společenský dopad. V generaci Jiřího Ortena to ještě bylo dost dobře možné. Neumím si představit, jaká poezie by to musela být, aby překročila to ghetto, které představuje. Musela by být velmi provokativní a spojena s nějakým životním příběhem. Ta doba, kdy poezie mohla mluvit do věcí veřejných, je pryč. O poezii spolu dnes komunikuje uzavřená komunita lidí, ale ten přesah, jaký je vidět u Ortena, už není dost dobře proveditelný. To neznamená, že by nebyla poezie stejně zajímavá.

Lidovky.cz: Co říkáte na sbírky, které vychází z Instagramu?
Moc k tomu nemůžu říct, protože to jde mimo mně. Mile mě překvapuje, že nějaká sbírka poezie je populární, ale nevím, jestli je to ještě sbírka poezie nebo právě příběh, sdílení na sociálních sítí. Je to jiná kategorie, stejně jako například slam poetry.

Lidovky.cz: Ortenova Kutná Hora si v průběhu ročníků, které jsem měla možnost vidět, různě pohrávala s Ortenovým dílem, básněmi účastníků, ať už je dramatizovala nebo používala hudební a kostymérské prvky. Jak vám sedí takový způsob prezentace básní?Dnes mám někdy pocit, že už to bez toho skoro nejde. A zase: uvědomuji si, že to – naštěstí – jde opět mimo mě. Já jsem introvert a nikdy jsem neměl potřebu básně veřejně sdílet a prezentovat. Mě spíš baví být tím v pozadí. Kdo připravuje scénáře, píše písničky pro divadlo, poslouží konečnému tvaru, než tím, kdo by tam dával sebe sama v první řadě.