Nejdřív prověřoval své pozice nezávislého tvůrce ve zdejším undergroundu, po devětaosmdesátém si založil vlastní nakladatelský podnik (kde zahájil příznačně Ladislavem Klímou), načež v roce 2001 debutoval jako básník knižně (sbírkou Obejmi démona!) – a konečně se vyprofiloval jako funkční redaktor (časopisecký ve Tvaru a nakladatelský v Druhém městě), překladatel (třeba básníTeda Hughese) a tvůrce knižních rozhovorů s dobově aktuálními, mediálně vděčnými personami, jako David Koller, Daniela Drtinová a naposledy Ivan Bartoš.
Nejvíc ale Ohnisko zůstal básníkem, a když čtenář přehlédne řadu jeho vydaných sbírek, pak básníkem – navzdory faktu, že nejnovější sbírka je právě třináctá – dost působivého, každopádně dramatického vývoje a vlastně uhrančivého profilu.
Nejvyšší a nejnižší
Prvotina Obejmi démona! stvrdila sílu básnického naivismu, čiré a očistné poezie, která sází na vnitřní přetlaky a nutkání – a na nějaké výrazové kvality moc nekouká; jde jí spíš o bytostná práva než o obecné povinnosti. Postupem času se začal básník propisovat od sebe k světu; nebylo to bez bolesti, Ohnisko hrál leckdy na hodně napjatých strunách, dost často jako o život, mezi normálem a nenormálem, životem na volno a léčebnou.
Zakoušel to všecko až na kost, jak svědčí třeba sbírka Milancolia (2005), která odkazuje názvem nejenom ke kreativní fůzi Ohniska s výtvarníkem Vladimírem Kokoliou, ale taky k drtivému, devastačnímu psychickému vyladění jménem melancholie. Postupně se básník propsal od ryze svého k trochu šířeji sdílenému.
Ne vždycky to ale byla výhra: výrazová pestrost začala prozrazovat spíš Ohniskovy básnické blízkosti a vzory než jeho vlastní rukopis. Když se čtenář dneska podívá na projekt Býkárna (2006), kterého se Ohnisko účastnil spolu s Ivanem Wernischem a Michalem Šandou, nemá po prvním čtení úplně jasno, čí je co – a co je čí.
Podobně je to vlastně i v autorově novince, stostránkové sbírce Zuta a svlečena, kterou uvádí výřez z obrazu Milana Kunce: den se tady vášnivě blíží k noci, černá tvář muže z profilu hypnotizuje stejně profilovanou bílou tvář ženy. Jenže tohle není kniha o lásce, ani náhodou, je to spíš doširoka rozevřený autorský vzorník – taková přehlídka, jak se dá dneska napsat báseň. Do situace uvádějí dobře už samotná motta: jedno je od pozdněstředověkého augustiniána Tomáše Kempenského, druhé a třetí pak od surrealisty a postsurrealistky: Karla Hynka a Věry Linhartové.
MILAN OHNISKO: Brno, Druhé město 2023, 96 s. |
Takže mystično – a pak suverénní imaginace namířená k jiným světům, ať v rámci zvrstveného reálu nebo kdekoli jinde. V samotných textech pak obrazný nádech střídá aforistická málomluvnost, jemné lyrično skáče panáka s epikou. Jednou báseň v próze, buď zahrocena lehkou absurditou, nebo rovnou bez pointy; jindy minimalistická zkratka, trojverší, kde je prostě všechno. Jednou civil, nejbližší skutečnost za oknem anebo přede dveřmi, jindy vidění primitivního až mystického rázu: „nic olizované vším“, „nejvyšší a nejnižší slily se v jedno“.
Milan Ohnisko ve své novince posílil výrazovou univerzálnost stejně jako obsahovou všetečnost; je schopen prostě nachystat pro každého konzumenta něco. Někdo bere naivismus, civilismus, realitu, normalitu – jiný si s gustem užije absurditu, zjitřenou obraznost, sen i lehký závan šílenství. Hlavní roli tady má vnějšková hra, chytlavá forma, která trochu odlehčuje, někdy rovnou lavíruje obsahy.
Básník skoro vygumoval ze svých veršů nesmírně živou a osvěživou komiku, za kterou dřív ručil tělem i duší – a nahradil ji trochu svévolným experimentováním a zkoušením, co všecko báseň vydrží, co všecko se může v jejím rámci stát. Vzdálil se poněkud od sebe a přiblížil se k literatuře; místo bolesti vlastního žití vsadil na širokou a úlevnou náruč fikce. To s sebou ale nese riziko, že dobývaná fikční krajina může být už pod správou někoho jiného; v případě autora sbírky Zuta a svlečena asi nejvíc Ivana Wernische.
Když ve finální básni píše Milan Ohnisko o skonu „starého mistra“, který „dosáhl věčného probuzení“, má čtenář nutkání rozhlédnout se nejen po autorově novince – ale taky kolem, po textech druhých. Naštěstí toho očistného ohně, té základní básnické ingredience je v jeho knížce i tak dost…
