Básníkovy jemné souvztažnosti. Doslovnost nepatří do sady nástrojů Petra Hrušky

Od Normandie do Iowy, na přístavní mola i do vnitrozemních uliček… Pestře se mění místa autorova Ocitání, jak zní titul jedné básně. Co se ovšem nemění, je básníkův záběr světa. Dívá se na něj jako by přes oka sítě, kterou sám jemně splétá, aby vytáhl na světlo ještě jemnější souvztažnosti, na prvním místě ty mezi věcmi a lidmi: v jeho verších pulzují nečekanou fatalitou, ale ukazují i křehkou nesamozřejmost. Proto držíme palce Muži s gladiolou a dcerou, aby vše cenné uchránil. A ne bez účasti sledujeme vnitřní boje kytice jiřin ve váze v básni Matčiny narozeniny.

I krajinné výjevy nabírají málem váhu antického dramatu. Dubnové stromy vyplouvají za noci a znovu se zanořují jak přetížené lodě. Slovo „lituji“ (opakované) se rozléhá v „diskrétním proskleném tichu“ banky osudovou symfonií. Na předměstí jsou „zuřivé domy“. Chlap sevře na konci týdne „střep ženských ramen“.

Nejistota a vědomí zranitelnosti

Hruškova poezie je hledáním místa pro člověka „těžšího, než kolik váží“, započatým už v úvodní a také nejdelší básni Nikde není řečeno. Jednotlivé postavy jsou nemilosrdně vbíjeny do kontextu drsných hran světa s jeho prahorními dějinami i s nejistými výhledy do budoucna.

Postavy této poezie stojí jako hromosvody existenciálního napětí mezi nebem a zemí, tak jako bezdomovec s rukou napřaženou proti „cínovému nebi“ v básni Navečer. Hruška s oblibou zavěšuje své obrazy na zdánlivě přehlédnutelný detail, který tím významově zhutní na pozadí „velkých“ kulis okolo. V básni Poslyš je to kolečko mrkve v polévce, které má kdosi patrně zesláblý a nemocný sníst, zatímco tam venku: „volají po spravedlivějším světě. Lidstvo, přece (…).“ Kolečko mrkve dalo název druhému oddílu knihy.

Ještě pár postřehů k umístění věcí a předmětů v rozvrhu této poezie: nejsou to položky do počtu nebo rytmické vycpávky. Naopak – sdílejí s lidmi jejich víru i nejistoty, přebírají tíhu bytí, úkoly či poslání, také ony hledají své místo ve světě. Účast věcí na napětí mezi lidmi dovede být útrpná – kdesi v zemi je cítit všechno nevytěžené uhlí, když čteme ranní noviny nebo večer mluvíme se ženou –, ale i těšivá: popel kamen je do rána lehčí, když si celou noc povídáme o svých „dospělých dětech“.

Hruška ve svém hledačství neslevuje z fyzicky drásavé metaforičnosti a obraty: „Jak do nás neomaleně vrazil / význam deštivého dne“ nebo „Do očí bila nerozhodnutá rvačka / stromu s větrem“ (z básně Vchod) mohou dlouho rezonovat v hlavě. Syntézou vztahové a civilizační tematiky s promyšlenou obrazností je pak báseň Paluba v Normandii, kterou pro její vnitřní napětí příběhu a znepokojivě otevřený konec lze považovat za jednu z nejsilnějších.

V Hruškově knize se rýsuje výpověď o člověku, stavu civilizace a snad i naší domovské planety. A na druhé straně to vzbouzí otázky: jak jsme v tomto světě? Jak ve vztahu k ubývající přírodě a k věcem, jimiž tuto přírodu rozrušujeme? Hruškovy básně se povětšinou jemně, jen bokem podobenství otírají o naše slabiny, ale tím jadrněji vypodobní vše, co nás i tady v kolébce-krunýři racionální společnosti svírá: nejistotu, strach a vědomí, jak jsme zranitelní. Odkudkoli mohou přijít otřesy, jež nás vyruší i za vozovou hradbou automobilů.

Skutečně – mezi verši jako by číhal smutek připravený kdykoli se nás zmocnit. Podobně jako ženy v básni Market ve Frankfurtu, když ji mezi regály „zkroutila ataka beznaděje“. Všichni na tomto světě: lidé, zvěř, rostliny, domy i titanové stožáry se mohou takto zlomit pod průvanem táhnoucím z nedovřených dveří otázky po smyslu života.

Zajisté není třeba čekat od Hrušky jasné odpovědi, doslovnost nepatří do sady jeho poetických nástrojů. Ale ať jej čteme jako memento, varování nebo proroctví, jisté je jedno:„Nikde není řečeno.“ A doříci to, zůstává na straně čtenářů. A třeba s nadějí.