V pojetí režiséra Jiřího Heřmana jde v nové Rusalce o odkvetlou ženštinu k hysterii frustrovanou neschopností dosáhnout uspokojení (Ježibaba spojená s rolí Cizí kněžny), dívenku, která se probloudí nadějí a trýzní k odpuštění (Rusalka), mládence, zmítajícího se v permanentních záškubech vnitřního zmatku (Princ) a bezmocně přihlížejícího starce (Vodník).
Základní repertoárový titul Národního divadla, takto převyprávěn, především neobstojí hudebně a pěvecky. Přitom bylo zřejmé, že přípravě inscenace byla věnována značná péče, když inscenační tým vedl sám šéf opery.
Dirigent Jakub Hrůša chtěl ozvláštnit Dvořákovu bohatě odstíněnou partituru hlavně extrémními tempy, zejména u těch pomalých. Zda by takový (nepochybně obtížný) záměr mohl fungovat, se však dalo jen odhadovat. Toto pojetí neuhrál především orchestr nesehraný v nástupech ani frázích, intonačně labilní (dřeva), se spoustou technických kazů (žestě). Za této situace také těžko usuzovat, zda zvuková roztříštěnost, hřmotnost, až drsnost byla záměr ve snaze popřít Dvořákův vytříbený kompoziční styl, nebo důsledek nezvládnutých temp. Ať tak nebo onak, výsledek byl nepřesvědčivý.
Nejlépe vyšli Kuchtík s Hajným
Takový hudební přístup ještě zvýšil nároky na sólisty. Nejlépe pěvecky vyšly role Kuchtíka díky Kateřině Jalovcové a Hajného / Lovce s Adamem Plachetkou. Na mezinárodní standardy Rusalek a Ježibab / Cizích kněžen, jak je známe z významnějších operních scén současnosti, tedy rolí základního „povinného“ klasického českého repertoáru, premiérové obsazení naší první scény nedosahovalo.
Maria Haanová má subtilní dívčí půvab a líbezně znějící střední polohu v mezzoforte, postihla tak ale jen část výrazové mnohotvárnosti Rusalky s požadavkem na pevné dramatické výšky. Dagmar Pecková zřejmě (doufejme) zpívala v neohlášené indispozici: z altovo-sopránové dvojrole Ježibaba / Cizí kněžna zůstaly sotva slyšitelné středy, forzírované výšky a vzdálená vzpomínka na její charakteristické hutné hloubky. Co nezmohla zpěvem, doháněla herectvím – až přepjatým.
Stereotypně se potácející zoufalec
Premiérové obsazení Prince a Vodníka bylo založeno na vyrovnanějších hlasech: Aleš Briscein se ztotožnil s pojetím Prince jako ve velkooperních gestech stereotypně se potácejícího zoufalce, nakolik mu to ovšem dovolil jeho lyričtější tenor, a Štefan Kocán má pro Vodníka zatím potřebnou znělost hloubek, slibujících vyzrát. Inscenační tým odmítl českou dobráckou pohádkovost vodní říše a zámeckého světa. Vsadil na jejich „jinakost“, separovanost a neslučitelnost. Scénograf Jaroslav Bönisch jeviště vyprázdnil.
Pracoval s pomalým tempo-rytmem proměn prostoru pomocí posuvných průsvitných igelitových ploch, stínohry ahry barev ve vodní mlhovině, která se snáší shora, a odlescích vody v mělkých bazéncích v podlaze jeviště, vše v pochmurně šedavých a zelenavých tónech s kontrastem ostře rudých kostýmů tanečníků polonézy. Tento prostor zatěžkávalo pomalé „kráčení“ siluet zvláště Ježibaby / Cizí kněžny a Vodníka, ve své obsedantnosti brzy jednotvárné. Zmizelo sice rákosí a vrbičky, ale nechybějí mávátka z obřích listů, cizorodě zde pobíhá polonahý tanečník s maskou bílého jelena asnad bílá volavka: obojí zvířena jakoby se sem dostala přímo ze školního majálesu.
Hlavně „jinak“
Svět vodních víl byl multiplikován baletkami a doplněn o obnažená těla tanečníků a rovněž jakéhosi lukostřeleckého průvodce ostentativně dávajícího na odiv své vypracované tělo (kterému Ježibaba, když ani olizováním jeho hrudi nedokázala překonat svou frigiditu, předhodí Rusalku k proměně) – vše opět v ušlechtile pomalém tempu permanentně katastrofického svíjení. Ohnivá kola lustrů s desítkami svic na zámku asociovala satanistické horory; ve třetím jednání obnažená konstrukce velestolu s kolečky připomínala nemocniční patologii.
Rusalka v Národním působí jako urputné úsilí udělat ji hlavně „jinak“, než jako domyšlená, dopracovaná a hlavně profesionálně špičkově povedená inscenace, jak ji známe například z Pountneyho nebo Carsenova pojetí, založeného na hlubokém pochopení Dvořákovy opery v relevantních myšlenkově-filozofických, hudebních a divadelních souvislostech.
HODNOCENÍ LN: 2/5
Antonín Dvořák: Rusalka
Dirigent: Jakub Hrůša
Režie: Jiří Heřman
Scéna: Jaroslav Bönisch
Kostýmy: Alexandra Grusková
Světelný design: Daniel Tesař
Sbormistr: Pavel Vaněk
Premiéra v ND 13. května 2009
