LN Jaké to bylo, odejít v roce 1978 do NDR?
Mě tady všichni litovali, já jsem tam ale šel za svou manželkou, ne za tím Německem. Stejně se mi z Prahy chtělo pryč, předtím už jsem pracoval nějaký čas v Tatrách... Přijetí v NDR bylo velmi dobré - Čechy tam měli rádi. A díky manželce jsem měl hned spoustu kamarádů. Jazyk jsem znal slušně, u nás doma se částečně mluvilo německy. Mě už dřív ošklivost a různé hnusárny často přitahovaly, ten východní Berlín mi v tom vlastně přišel vstříc. Nelidsky široké ulice, všude plno špíny a nikde ani noha - jako po dopadu neutronové bomby. Oni si vyšňořovali své byty a ven moc nechodili. Hodně domů mělo ještě z války rozstřílené fasády. Jezdil jsem v noci na kole do těch nejhorších čtvrtí se na ty hrůzy dívat. Praha byla pořád dost hezká, za každého režimu, Berlín vlastně nic nepředstíral.
LN Byl jste tady nějak perzekvovaný?
Ne, ani nebylo moc kdy. V srpnu 1970 jsem se svým pekařským autem jezdil po Praze 6 a maloval jednadvacítky, kolem šesté hodiny už byly přemalované. Ze studia jsem utekl do těch Tater, programátorství jsem pak dostudoval dálkově. V té době jsem už i pendloval mezi Prahou a Berlínem. O koncertech Plastiků jsem se vždycky dozvěděl se zpožděním. Ale vlastně jsem v první řadě chtěl psát... Na policii mi enderáci jednou hrozili vyhoštěním, celkem nám ale v Berlíně dávali pokoj.
LN Pracujete stále jako programátor?
Mně se v NDR programovat vůbec nechtělo a měl jsem štěstí: oni tam i před „spřátelenými“ cizinci utajovali všechna svá data, čísla a součty, a nechtěli mě taky. Byl jsem mimo jiné vychovatelem v evangelické mateřské školce, to bylo ale fiasko. Pak jsem byl zaměstnaný u soukromého zámečníka. Tam totiž drobný soukromý sektor nezlikvidovali. Tím se mi splnila moje touha naučit se slušně alespoň jedno řemeslo.
LN Vy jste se tehdy v Berlíně stal také členem skupiny jazykových experimentátorů. Nezačali jste s experimenty v době, kdy už byla jejich doba pryč?
Souviselo to s tím, že jsme zásadně nechtěli reagovat na politickou situaci - ta tam byla dost nudná, až směšná. My jsme literárně reagovali tím, že jsme si s tím zneužitým jazykovým materiálem hráli. Kdo se trochu přizpůsobil, publikovat mohl, my jsme preferovali čtení v bytech. Někdy se tam sešlo přes sto lidí, v církevních obcích nebo kostelech ještě víc. Většina mých textů mi tam zároveň vyšla v samizdatových časopisech, měl jsem tedy dost rezonance. V Praze mi česky vydal jednu sbírku Sergej Machonin. První oficiální kniha se staršími experimentálními texty vyšla v Berlíně až v roce 1989.
LN Vaší tchyní je známá autorka Christa Wolfová. Jak se k sobě mají vaše poetiky?
Samozřejmě jsou velmi odlišné. Moje matka společně s Jaroslavem Putíkem překládala Christu do češtiny - pod cizím jménem. Právě dvě z těch starších knížek jsou mi nejbližší. Nejdůležitější kniha z posledních let je něco jako kronika života v NDR. Popisuje tam vždycky jeden jediný den v roce, 27. září -konsekventně po čtyřicet let. Díky svým zkušenostem mi oba manželčini rodiče velmi pomohli s mým Schornsteinem. Já jsem byl jako prozaik vlastně začátečník.
LN Jak byla Christa Wolfová vnímána po roce 1989?
To víte, že měla za socialismu privilegia jako všichni oficiální umělci. Zároveň oba Wolfovi velkoryse podporovali mladé umělce, kteří měli politické nebo existenciální potíže. U nás se plno komunistů své ideologie vzdalo po roce 1968, v Německu takový radikální celospolečenský zlom v té době neprodělali. Nicméně Wolfovi byli velice kritičtí, informovali se prakticky výlučně přes Západ, vozili knížky... Gerharda Wolfa vyloučili ze strany v roce 1976 - po vyhoštění Biermanna. Co se týče výpadů proti Christě Wolfové, myslím, že šlo zároveň o poziční boje. Část literární elity, především kritiků ze západu, bránila svoji „Definitionsmacht“.
LN A jaký byl politický zlom pro vás?
Já jsem tehdy dělal ilegální časopis Neues Forum, potom padla zeď... Po převratu jsem se rozhádal se všemi svými kamarády autory. Pro ně bylo výhodnější někde topit ve východním Berlíně a občas vyjet do západního Německa na čtení. Kdo vydal knížku, mohl cestovat. Po pádu zdi ale začali - jako všichni - mít s obživou velké potíže. A objevili v sobě dokonce enderácký patriotismus. Další konflikty jsme měli kolem našich píšících a dost exponovaných agentů. Já jsem je v novinách napadal.
LN Vyšel by vůbec Schornstein, nebýt Ceny Alfreda Döblina?
Rukopis odmítlo čtyřiadvacet nakladatelství, přičemž tři ještě po ocenění. Prodaly se ho skoro čtyři tisíce, s čímž můžu být spokojený. Samozřejmě mě to ale neuživí, hlavní zdroj příjmů jsou autorská čtení.
LN Připravuje se české vydání Schornsteina?
Zatím o žádném zájmu nevím.
LN Román byste překládal vy?
Ne, na to bych si vůbec netroufl. Někdo by to musel přeložit, já bych to pak rád autorizoval. Jednoduchá práce by to ale asi nebyla.
LN Má se název románu, který je jménem hlavního hrdiny, překládat?
Tím, že je to až moc mluvící jméno, bylo by trochu trapné, kdybych si ho býval vymyslel. Matka je ale rozená Schornsteinová. S tím nehezkým jménem byla i v Osvětimi. Takových biografických anekdot je v tom románu několik. Ale i ten aktuální příběh je z jisté části autentický.
LN Nyní píšete Jiříkovy starosti o minulost, které jsou spojené s Prahou 50. až 70. let. Je tento román také autobiografický?
Ano a ne. Chci zachytit Prahu tak, jak jsem si ji uchoval ve svých vzpomínkách, plno faktů si zároveň důkladně ověřuji. Ten centrální příběh je ale dost odvážná fikce. Na jedné straně tam líčím dost erotiky a intimních zážitků, na druhé jde i o politiku. Moje matka Františka pracovala v 60. letech v Literárních novinách, hodně jsem se z kultury a politiky dozvěděl, dost známých lidí i poznal. Především po invazi se pak u nás část redakce scházela. K té generaci mám proto dodnes velmi pozitivní vztah, částečně i osobní kontakty.
