Dokumentární esej Perlový knoflík (El botón de nácar) je rámována dechberoucími poetickými obrazy chilského pobřeží a otevírá své téma symbolem vody a oceánu jako základního principu propojujícího Zemi s vesmírem a hvězdami.
Moře jako svědek událostíVoda je nejdelší chilskou hranicí, tisíce kilometrů pobřeží omývá moře, které bylo svědkem událostí, jež tvoří historii tohoto zapadlého kusu světa pojmenovaného Patagonie. Součástí jeho historie byl i život původních obyvatel, jejich osud byl pomyslně smazán z chilské historie, neučí se o něm ve škole, přežívá jen ve vyprávění pamětníků a těch, kdo jim chtějí naslouchat. Jedním z nich je i Patricio Guzmán, který většinu své tvorby zasvětil své rodné zemi – Chile. |
Oceán tu zastupuje i celou historii lidstva, jsou v něm ukryty lidské hlasy, minulost se všemi svými příběhy.
Prostřednictvím archivních fotografií a vzpomínek potomků před divákem postupně vyvstává temný příběh původních obyvatel Patagonie, které kdysi tvořilo pět indiánských kmenů. Jejich život, těsně spjatý s přírodou a zejména s vodou a oceánem, narušil už příchod španělských dobyvatelů, který zcela zdecimoval jejich populaci.
Přeživší byli trnem v oku i následujícím režimům a vládám, takže dnes už nikdo nezná jejich původní jazyky ani historii. Jejich osud dává Guzmán do souvislosti s dalším vyvražďováním, tentokrát o staletí později, za režimu nastoleným diktátorem Pinochetem.
Ten likvidoval zbytky původního obyvatelstva stejně jako odpůrce svého režimu. Stovky lidí byly mučeny a likvidovány, řada těl se nikdy nenašla. Mnoho umučených obětí našlo svůj hrob v moři, kam je ve snaze zbavit se důkazů shazovali Pinochetovi náhončí. Toto dlouho skrývané tajemství se teprve nyní dostává do povědomí veřejnosti a světa.
Moře, které je leitmotivem filmu, se tak podle Guzmána stalo jak místem dávajícím život a prostředky k obživě, tak hrobem. A je jen na nové, historií nezatížené generaci, jak se svou nově nalezenou pamětí naloží.
Larraínův Klub – alegorie zneužívání
Druhým chilským filmem v soutěži (byť stejně jako Guzmánův natočený ve španělské produkci) je snímek Klub (El club) režiséra Pabla Larraína, který byl za svůj předposlední snímek NO nominovaný na Oscara.´
Jeho nejnovější snímek Klub je jasnou a zřetelnou obžalobou katolické církve. Skupinka kněží žije osaměle v domku v malé vísce na pobřeží, skryta očím veřejnosti i Vatikánu, uklizena na místo, kde se má kát ze svých – postupně se odkrývajících – zločinů.
Nenápadně vyhlížející bývalí služebníci Páně ztělesňují jeden vedle druhého nejrůznější způsoby zneužívání, kterých se zástupci církve mohou dopouštět na těch, kteří k nim vzhlížejí. Od fyzického přes psychické, až ke kupčení s novorozeňaty.
Jejich současný život ovšem připomíná spíš poklidné užívání si důchodu než pokání hříšníků v odtržení od civilizace. Až do chvíle, kdy nově příchozí člen „klubu“ spáchá sebevraždu poté, co je zasypán výčitkami a výčtem svých hříchů venkovanem – bezdomovcem, který se zdržuje v okolí. Tuto událost poté přijíždí vyšetřit zástupce „nové církve“, který také začne zkoumat míru sebezpytování přítomných.
Pečlivě budovaný příběh s temnou, napjatou atmosférou ústí do nevyhnutelně ještě temnějšího finále, které ukazuje na všeprostupující pokrytectví církve a její hledání obětního beránka za každou cenu.
„Církev prohlašuje, jak je důležité oddělit tmu od světla, podle mě je to ale nemožné,“ řekl na tiskové konferenci k filmu režisér Pablo Larraín. Církev podle něj jen předstírá, že se se svými hříchy vypořádává sama a sama trestá své hříšníky, ve skutečnosti však spíše cíleně uniká občanskému soudu. A jak bude podle režiséra církev reagovat na jeho film? „Budou ho ignorovat.“