Lidovky.cz: Začala jste psát jako malá holka, první román jste napsala ve dvanácti letech. Cítila jste vnitřní puzení sepsat příběh?
Určitě jsem vymýšlela příběhy ještě předtím, než jsem uměla číst. Svůj svět jsem měla pod kuchyňským stolem. Tatínek nám se sestrou hodně četl, pak jsme četly už samy, literatura s námi žila každý den. Ve spoustě dětských knížek vystupovaly holčičky, které psaly, tak jsem se tím inspirovala. Těžko říct, odkud to přišlo – myslím, že ve mně příběhy byly od samého začátku.
Lidovky.cz: Prý jste chtěla být policistkou nebo spisovatelkou. Jak se to stalo, že zvítězilo psaní?
Chtěla jsem být policistkou, ale po maturitě se ukázalo, že jsem moc malá na to, aby mě k polici vzali. Navíc jsem tehdy byla tak punková a tak vzdorovitá, že bych se pro to povolání asi úplně nehodila. Při psaní můžu být kýmkoliv: mohu být policistkou i vrahem, a když budu chtít, tak i finskou prezidentkou. Protože spisovatel se může stát svou postavou, může si ji přivlastnit, může se jí dostat do hlavy.
Leena LehtolainenPrvní román vyšel finské spisovatelce v roce 1976, kdy jí bylo dvanáct let a už v něm se objevily detektivní prvky. Po studiích literatury v Helsinkách se zabývala zkoumáním detektivních románů psaných ženami a působila také jako novinářka. Její první detektivní román vyšel v roce 1993 pod názvem Moje první vražda – zároveň je to první kniha ze série o energické inspektorce a později komisařce Marii Kalliové. V současné době žije v Espoo, kde se také odehrává většina jejích příběhů. Nakladatelství Argo zatím vydalo první dva díly z trilogie Bodyguardka, třetí plánuje na příští rok. |
Lidovky.cz: Nechtěla jste chytat zločince?
Nechtěla jsem snad ani chytat zločince, ale jde mi o spravedlnost, o to ukázat, že když není spravedlnost, věci se vymknou kontrole. Policista by ze mě byl asi špatný, protože to vyžaduje spoustu sociálních kontaktů a já jsem nejraději sama doma a píšu. Třeba i v noční košili.
Lidovky.cz: Ve většině vašich knih jsou hlavními postavami ženy. Smím se zeptat z jakého důvodu?
Když jsem začala psát první detektivní knihu ze sérii o Marii Kalliové, nevyskytovala se ve finské literatuře jediná kniha, kde by byla hlavní hrdinkou žena-policistka. Pokud se ve finských detektivkách ženy vyskytovaly, byly to amatérské pátračky nebo pomocnice. Chtěla jsem do finské literatury vnést jinou dimenzi a chtěla jsem zjistit, zda čtenáři vezmou ženu-policistku vážně. Ani bodyguardka není obvyklé povolání pro ženu. Vždy se snažím role prohodit a čekám, co z toho bude. Stále je co prosazovat, protože ve finských detektivních příbězích nehrají ženy dodnes velkou roli.
Lidovky.cz: Promítá se do příběhů také váš život a lidi, které potkáváte?
To, co je v mých knihách pravdivé, jsou místa – každý čtenář se tam může vypravit. Ale nikdy nepoužívám celé lidi nebo celé příběhy, s nimiž se potkám. Využívám drobné detaily – tvar uší nebo sen, který mi někdo vyprávěl, ale obvykle to přetransformuji do úplně jiného příběhu. Strašně ráda lidi pozoruju. Baví mě sedět v kavárně a pozorovat, jak spolu lidé komunikují. Mnoho lidí mi také chodí vyprávět různé příběhy, ale já rozhoduju o tom, co z toho použiji. Nikdy to není tak, že bych věrně zaznamenala skutečné události. Takže třeba s Hiljou Silveskerovou, hlavní hrdinkou Bodyguardky, mám společné to, že obě výborně známe houby a obě máme rády kočky, ale další styčné body bychom nenašly.
Lidovky.cz: Severská detektivka je ve světě pojem. Čím myslíte, že to je?
Je to těžké říct, ale někteří literární vědci poukazují na vnitřní krizi severské společnosti, která se odráží právě v drsných detektivních příbězích. První spisovatelé, kteří prošlapávali severským detektivkám cestu, chtěli psát hlavně dobré romány, ani ne dobré detektivky. Takže v první řadě jsou to dobré sociální romány o tom, co se v severské společnosti nepovedlo.
Lidovky.cz: Srovnává vás veřejnost s nějakým autorem? Slyšela jsem o přirovnání k Miku Waltarimu. Lichotí vám to?
To je pro mě novinka a samozřejmě, že mi to lichotí. Je to pro mě čest, je to velké jméno finské literatury, četla jsem spoustu jeho knih. Co se týče intertextového srovnání mých a Waltariho děl (přece jenom jsem studovala literaturu), použila jsem jméno pomocníka Waltariho komisaře Palmua, Kokkiho. V Bodyguardce je to kocour vrchního inspektora Laitia.
Lidovky.cz: Kdybyste měla popsat trilogii Bodyguardka, jak byste ji shrnula v pár větách?
Je to politický thriller se spoustou černého humoru. Čtenář bude mnohokrát překvapen. Je těžké říct, kdo je dobrý a kdo špatný, každá postava má spoustu masek a často je mění. Velmi důležitá je i přírodní symbolika, která tuto trilogii prostupuje. To je můj oblíbený rys.
Lidovky.cz: Tři díly je konečné číslo?
Čtenáři se prý nemohou smířit s tím, že díly jsou jenom tři, ale zatím v tomto směru nic nepodnikám. Ale nápady by byly: témata, která se zde objevují, například ruská energetická mafie, jsou v současné době velmi aktuální – takže uvidíme.
