Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Kultura

Bezvýchodná groteska. Bedřich Dlouhý nachází inspiraci v každé době

Boží dar. Součástí výstavy Bedřicha Dlouhého je i tato asambláž z let 2010–2011. foto: REPRO LN

PRAHA - Bedřich Dlouhý, zakládající člen známé skupiny Šmidrů, v níž působily i další osobnosti jako Karel Nepraš, Jaroslav Vožniak, Jan Koblasa nebo Rudolf Komorous, vystavuje výběr ze svého rozsáhlého celoživotního díla v Městské knihovně v Praze. Koncepci připravila kurátorka Mahulena Nešlehová, která se jeho generací dlouhodobě zabývá.
  16:00

Na výstavě je vidět, jak se umělcova tvorba vyvíjela, jak využíval podněty z několika soudobých směrů, jejichž vlivy však osobitě přetvářel s typickým smyslem pro lehkou ironii a pro vyjádření absurdity. Pro Bedřicha Dlouhého je příznačné, že své představy dokázal vystihnout s technickou dokonalostí a přitom maximální tvůrčí svobodou. V počátcích navázal v souvislosti se skupinou na odkaz dada, ale přitom reagoval na současný vývoj, který rozhodně v průběhu 50. let nebyl u nás příznivý. Přitom však atmosféra tehdejší nesvobody paradoxně přinášela nebývalou inspiraci.

Na výstavě nás vítá jeden z řady rozměrných autoportrétů (Autoportrét II, 1999–2002), v němž Bedřich Dlouhý propojil nejrůznější myšlenkové roviny a témata, jak je někdy zákonitě, jindy nahodile přináší život. Uplatnil v nich uvolněnou abstraktní malbu s výraznými gesty v kontrastu s dokonalou reminiscencí na zátiší starých mistrů se všemi dokonale zvládnutými detaily. Propojil je s asamblážemi z nalezených a přesně užitých předmětů, takže s vyjádřením klasickými technikami přímo konfrontoval skutečnost. Některé jeho objekty působí jako kukátko do alchymistické dílny, prolínají se v nich podivné a záhadné předměty s proplétajícími se hadičkami a ampulemi připomínajícími chemickou laboratoř nebo nemocniční přístroje, na které nás mohou napojit.

Bosch i Kafka

Rané obrazy, kresby a grafiky z 50. let vytvořil s až neuvěřitelnou jemností a smyslem pro vykreslení detailů a zároveň pro vyjádření určité atmosféry (cyklus Válka, 1958). Některé obrazy z tohoto období vyjadřují tíživost totality a přitom půvab zákoutí, do kterých vliv politického režimu nedosáhl a v nichž lidé zůstávali relativně svobodní. Cit pro vystižení absurdity a přitom schopnost dokonalého technického ztvárnění měl společné s dalším „šmidrou“, malířem Jaroslavem Vožniakem, jehož tvorba se rozvíjela několika směry od informelu až po zvláštní formu pop-artu.

V Dlouhého tvorbě se prolíná nevyčerpatelná představivost, vstupují do ní pochmurné a groteskní vize světa, které mohou připomenout až neuvěřitelné, a přesto hluboce pravdivé a dodnes platné výjevy z Boschových obrazů nebo možná také situace z románů či povídek Franze Kafky, jejichž zdánlivě snadno řešitelné situace nemají většinou nakonec žádné východisko (Stroj na horší časy, 1967). Bedřich Dlouhý má svým způsobem blízko k mezinárodnímu pop-artu nebo francouzskému novému realismu, ale přitom zřetelně vychází z prostředí se zcela jiným vývojem než v zemích na západ od našich hranic. Vždyť u nás nebylo zdaleka tak těžké najít absurdní příběhy, které se na každém kroku nabízely nebo dokonce dosud nabízejí. Jde vlastně o přirozenou inspiraci každodenním životem, kterou nám tehdy v demokratických zemích mohli vlastně jenom závidět (To to pěkně začíná, 1960–1964; Model předbíhání, 1968; Zkouška tlaku, 1962–1968). V některých obrazech se umělec přiblížil informelu, ale vždy v nich zůstával přímý či nepřímý vztah k současné nepříliš přívětivé realitě (Zeď, 1962–1963).

Vizuálně působivá a obsahově přesvědčivá je řada prosvětlených kreseb ze 70. let, v nichž se propojují různé technické postupy (asambláž, kresba tužkou, světelný zdroj). Fascinující je propojení s až fotografickou přesností malovaných krajin s objekty připomínajícími jakési absurdní laboratoře vyvolávající atmosféru orwelovského světa. Spojení rozbrázděné zdi s jemně ztvárněným tělem opět naznačuje kontrasty, které se projevují v každé společnosti, ale zvlášť v takové, v níž jsou normální vztahy rozvrácené.

Vize Bedřicha Dlouhého jsou velmi osobité, protože vyrůstají z jeho vlastních zkušeností, promítá se do nich dlouhodobě deformovaný vývoj naší společnosti, který se nutně vepsal i do duší umělců a který někdy až brutálně zasáhl do našich životů. Naštěstí se však v případě řady z nich nepodařilo narušit pravdivost jejich výpovědí o světě, ve kterém žijí.

Dílo Bedřicha Dlouhého je velmi rozsáhlé a na výstavě není zdaleka všechno, ale o to vůbec nejde. Jde o to, že se podařilo v přesně volených poměrech připomenout rozmanité přístupy, které v každém období pro vyjádření svých představ volil. Zvlášť působivé jsou jeho autoportréty, do nichž vtěsnal i nejtajnější zákoutí své mysli a navrstvil různé myšlenky a pocity. Bedřich Dlouhý promítá své nepříliš povzbudivé, ale přitom alarmující představy i do současných obrazů, objektů či asambláží a jeho nápady se neopakují, neustále vycházejí z obrazu dneška, v němž často převládají osobní zájmy nad obecnými. Přitahují ho podivnosti, které tvoří neoddělitelnou součást současného světa a které mu pořád skýtají nevyčerpatelnou látku k tvorbě. Neztrácí smysl pro vyjádření absurdity a paradoxů, život vystihuje v jeho nekonečné pestrosti, zajímavosti, přitažlivosti a také drsnosti, bezohlednosti a krutosti. Jak je vidět, Bedřich Dlouhý nachází inspiraci v každé době, člověk je stále týž, ať žije ve svobodném světě, nebo za vězeňskou zdí, a někdy jsou pro něj nejdůležitější drobné, pro někoho jiného třeba i zanedbatelné radosti.

BEDŘICH DLOUHÝ: MOJE GUSTO

Galerie hlavního města Prahy, Městská knihovna

Do 16. 2. 2020

kurátorka: Mahulena Nešlehová

Autor: