Bible 2 aneb Cochtárna. Výborný nápad kazí rozpačité zpracování

Tvůrci dali své produkci ironicky bombastický háv pokračování úspěšného filmu. Střídměji nahlédnuto má jejich inscenace charakter „co by kdyby“: pojednává o tom, jak by to na zemi (i v nebi) vypadalo, kdyby si Bůh po vyslání svého syna (Ježíše) na zem pár tisíc let zdříml a „světaběh“ za něj vzali jeho pomocníci, „šílený“ Profesor a ďábel (ďáblice) Lucy.

Lesák a spol. zvolili východisko, které nabízí prostor k nepřebernému množství vtipů. Jejich humor na téma „Bůh se diví, co to vzniklo a co se to tu děje“ ale není jen nezávazný, má i satirický osten (když například ďábel od nebeské brány potměšile posílá do pekla „nezpochybnitelné“ autority typu Karla Gotta nebo Jaroslava Duška) či je společensky závažnější: cílí na současnou ekologickou devastaci planety. Lesák opět dokazuje, že jeho inscenace mají i přes veškeré veselí hlubší jádro, že je režisérem, kterému, obligátně řečeno, osud planety a světa není lhostejný. Jeho práce ve výsledku nabývají ráz až jakýchsi moralit.

Filmově střižená perzifláž má v konkrétní scénické realizaci podobu de facto televizního sitkomu. Scénograficky zasazen do realisticky vyvedených studiových kulis „dnešního“ nebe (tedy i s nezbytnou velkoplošnou obrazovkou a jinými technologickými vymoženostmi), je sledem jednotlivých výstupů, ve kterých se herci, vytvářející komediálně typizované figury, snaží především dobře prodat hlášky.

Zásadní problém kusu je však jeho necelistvost a nekompaktnost. Příběhu chybí řád a pravidla, kterými by se ona „alternativní historie“ řídila – co všechno například ta která postava umí a smí, jaké jsou její kompetence a podobně. Nastat tu může prakticky cokoli, kterýkoli nápad se hodí. Příklad: Lucy a Profesor se vydávají hledat Boha, který se to rozhodl „zabalit“, do paralelních dimenzí: navštěvují dimenzi zrychlenou, dramatickou, tu, ve které se pokládají samé otázky... Takových nápadů (dimenzí) by ale v inscenaci vlastně mohlo být ad libitum.

Výsledkem je inscenace, která příběhově velice škobrtá, které i přes nepřehlédnutelný současný „tep“ chybí spád a švih. Inscenátoři jako by si nedostatečně strukturovaného tvaru byli vědomi a násilně jej rytmizují častými jingly (předěly) různého typu – k ničemu to ale nevede. Srozumitelnosti kusu nepomáhá ani ledabylá výslovnost čtveřice protagonistů; mnoho jejich hlášek padá pod stůl.

Problém, s nímž se Bible 2 potýká, není v NoDu nový. I některé předchozí inscenace nabízely atraktivní výchozí nápad, jejich konečná realizace však působila rozpačitě. Ať už kvůli málo nosnému příběhu (Osamělost komiksových hrdinů), nebo kvůli přecenění atraktivně vypadající formy (Fantasy!). Zatím nejlepší inscenací Janka Lesáka v NoDu zůstává originálně pojaté vyprávění o prvním letu lidí na Měsíc, Měsíční sonáta č. 11.