8. února 2018 14:30 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: Black Rebel Motorcycle Club jsou pořád romantici rock'n'rollu

Black Rebel Motorcycle Club | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Black Rebel Motorcycle Club | foto: BRMC

Před dvaceti lety byli jedněmi z těch, kdo měli spasit rock'n'roll. Teď vydali kalifornští Black Rebel Motorcycle Club osmé album – Wrong Creatures. Rock je dávno spasený, ale jiskra jejich hudby jako by trochu pohasínala.

Black Rebel Motorcycle Club (BRMC) jsou opravdoví rock’n’rolloví romantici. Všechny ty křiváky, stylizace na fotografiích, nakonec i název přejatý z filmu Divoch s Marlonem Brandem. Když společně s The Strokes a dalšími podobnými kapelami vystoupili na začátku století na světlo boží, byli naplněním naděje, že všechnu hudbu ještě nezavřeli producenti do klecí počítačů a že pořádně „nařvaná“ kytara má pořád co říct.

Dnes jsou BRMCvpozici veteránů už plně revitalizované rockové scény a přitom zůstávají pořád stejnými bojovníky za regres. U jejich prvních desek se mluvilo o energií skvěle napěchovaném začátku něčeho slibného, co po prvotním stádiu inspirovanosti přejde k osobitému výrazu. Ten se ale dostavil jen zpola.

Ano, i teď, stejně jako na minulých deskách, BRMC občas „osobitě“ mixují odlehlé styly a prvky a je docela zábavné jednotlivé složky dešifrovat. Jako když třeba Echo začne basovým motivem, který nemůže upomenout na nic jiného než Reedovu Walk on the Wild Side, a vyvrcholí ve zvukové stěně jak z produkce Phila Spectora.

Black Rebel Motorcycle Club

Black Rebel Motorcycle Club

Naproti tomu v řadě nových písní se BRMC už neobtěžují s nějakými mixy. Po varhanním úvodu Circus Bazooko prostě čekáte, že se nemůže ozvat nic jiného než hlas Jima Morrisona. Písničky Question of Faith a Calling Them All Away vycházejí z „šedesátkového“ vynálezu raga rocku ovlivněného indickou hudbou, ale není v nich nic navíc. Totéž platí o vyvolávání duchů psychedelie v Ninth Configuration.

Nejlepší jsou BRMC tam, kde nevycházejí z ničeho konkrétního. Prostě jenom otočí volume na aparatuře nadoraz, sešlápnou zkreslující krabičky, nasadí zlověstnou basovou figuru, hybný rytmus, splaší se jim kytara a znějí už zase jako parta zrovna vylezlá z garáže. Což je ale jen případ tří písní: Spook, King of Bones a Little Thing Gone Wild. Ale velmi uvěřitelní jsou i v temné baladě Haunt, asi nejpatrnějším vlivu producenta alba, kterým byl slavný Nick Launay, mimo jiné dlouholetý producent Nicka Cavea.

Rock’n’roll pomohli spasit. Možná by teď on měl pomoci jim.

Ondřej Bezr

Autor

Ondřej Bezrondrej.bezr@lidovky.czČlánky