Ten, kdo byl přítomen na památném sabbathovském koncertě na témže místě před třemi lety a zaskočilo ho, jak dobře kapela hraje a Ozzy Osbourne zpívá, už se tentokrát asi ničeho neobával. Šel víceméně na jistotu. A ta se vyplnila. Koncert to byl opět výborný, čítanková ukázka klasického tvrdého rocku, lhostejno, zda mu budeme říkat „ještě“ hard rock nebo „už“ heavy metal.
Po stranách pódia dva postarší elegáni: vpravo jako uhlazený Lucifer vyhlížející kytarista Tony Iommi s neodmyslitelnými kříži na krku svém i kytary, vlevo neúnavněprstý basista Geezer Butler s týmiž křesťanskými symboly vyvedenými na hradbě aparatury za sebou. Mezi nimi pak potetovaný bubeník s ježíšovskou vizáží, benjamínek souboru Tommy Clufetos, a před ním samotné ztělesnění lesku i bídy rock’n’rollu Ozzy Osbourne. Hostující klávesista Adam Wakeman se ukrýval kdesi mimo hlavní štychy světel - klasičtí „Sabati“ asi prostě musejí být jen čtyři.
Největší hity
V čem se od minulého koncertu ten čtvrteční lišil, byl výběr a pořadí skladeb, a také jejich vizuální uchopení. Zatímco v roce 2013 doprovázely hudbu relativně často filmové dotáčky a sestřihy, tematicky se vztahující ke konkrétním písním, tentokrát byly spíš výjimkou - výbuchy na plátně ve War Pigs nebo hromady lebek v Children of the Grave si samozřejmě režisér večera odpustit nemohl. Ale třeba kokainové záběry, které minule dokreslovaly Snowblind nebo defilé nejrůznějších typů ženštin v Dirty Women tentokrát zůstaly zavřeny ve vypnuté promítačce. Ale nikomu to nechybělo: detailní záběry zejména na ruce Iommiho a Butlera a Clufetosovy bubenické orgie působily vysloveně rockověji.
  |
Protože se na této šňůře Black Sabbath loučí s publikem, na programu mají vesměs probírku starou tvorbou. To je vzhledem ke kvalitě posledního studiového alba 13 vlastně docela škoda, ty tři nové písničky, které hrály minule, docela na aktuálním setlistu chyběly. Na druhou stranu, většina fanoušků asi stejně přišla na „the best of Black Sabbath“ a to se jim od první eponymní písničky s jedním z nejslavnějších (a také nejpomalejších) riffů v dějinách rocku, přes Into The Void, N.I.B. či Iron Man až po jediný přídavek Paranoid splnilo do puntíku.
Jenom nahrávky
I ten, pro koho nejsou Black Sabbath kapelou číslo jedna, musel uznat, že za předpokladu přijetí toho, co bylo lze od jejich koncertu očekávat, vlastně neměl tenhle večer chybu. I těch tradičních Ozzyho intonačních škobrtanců jako by bylo méně než je zvykem. Ale to možná posluchačovy uši obestřel milosrdný opar nostalgie. Na tom už nezáleží.
Když se po rozsvícení světel ještě z reprobeden začaly ozývat zvuky, jeden z davu odcházejících návštěvníků se otočil k pódiu, ohodnotil situaci a pohlédl na svého stejně vlasatého kamaráda se slovy: „To už je jenom nahrávka, na to kašlem, vole...“ Možná si v tu chvíli ani neuvědomil, jak symbolickou větu pronesl. Počínaje 1. červencem roku 2016 nám totiž od Black Sabbath skutečně zbývají už jen ty nahrávky.
