Připomeňme si stručně, o co v dotyčném „covidovém“ filmu šlo. Stojí to za to nejen jako vzpomínka, ale i proto, že byl nyní snímek oficiálně zpřístupněn v digitální verzi pro placené stažení (tvařme se, že to doposud na pirátských úložištích nebylo možné). Bezmála hodinový film se odehrává ve fiktivním, tedy neexistujícím klubu Bon Bon v Marseille, na pódiu je „starý mistr“ s kytarou, harmonikou, případně jen u mikrofonu, muzikantskou stafáž mu dělají covidově maskovaní herci a herečky, a stejně tak je fiktivně poskládáno národnostně smíšené publikum.
Až lynchovsky kašírovaný koncert se odehrává v jakémsi zvláštním bezčasí, kostýmy nejsou konkrétně zařazené a největší atmosféru filmu dodává všudypřítomný cigaretový dým, který se povaluje v hledišti – v současnosti, jíž vládne protikuřácké tažení, tedy zřejmě nejsme. Anebo má být marseillský Bon Bon jakýmsi podzemním spikleneckým centrem? Celé je to vlastně dost vzrušující, skvělá režie Izraelky Almy Har’elové a černobílá kamera Lola Crawleyho maluje jeden úžasný „živý klip“ za druhým a stylově podmalovává nové verze Dylanových písní.
