18. listopadu 2018 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Padesátá léta byla depresivnější než protektorát, bojovali jsme sami proti sobě, říká Padevět

Jiří Padevět | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jiří Padevět | foto:  David Neff, MAFRA

Praha „Snáze se bojuje proti cizímu nepříteli nežli proti esenbákovi, který je jen takový chlápek odvedle,“ říká spisovatel Jiří Padevět, jenž právě vydává další mamutí knihu – Průvodce stalinistickou Prahou.

LN: Co máme v knize čekat?
V podstatě to samé, co v mých předchozích knihách – tisíce lidských příběhů, které ne vždy dopadly úplně dobře...

LN: Jakým obdobím jste tuto „stalinistickou Prahu“ ohraničil?
Kniha sice volně navazuje na Průvodce protektorátní Prahou (2013), nicméně tři poválečné roky tam chybí. Začíná 25. únorem 1948 a končí závěrem roku 1956. Poslední velkou událostí zachycenou v knize je Sjezd čs. spisovatelů v onom roce, který podle mne mentálně uzavírá tvrdou stalinistickou epochu... Kniha je o něco objemnější než Průvodce protektorátní Prahou, má téměř tisíc stran. Je to moje nejtěžší dítě. Tedy zatím. (směje se)

LN: Jak je kniha koncipována, po jakých místech provádí?
V knize jsou zachycena místa spojená se třetím odbojem – tedy bydliště osob, jež se do boje proti komunismu zapojily, nikoliv které byly odsouzeny Státním soudem ve vykonstruovaných procesech, aniž by reálně něco provedly. Jsou tam bydliště téměř všech poslanců Národního shromáždění, jsou tam i místa spjatá se Státní bezpečností a s 5. oddělením ministerstva obrany, které plnilo v armádě roli Státní bezpečnosti.

Dále čtenář najde místa, kde došlo k přestřelkám s mocí, ale jsou tam také místa spjatá s kulturou, divadla, kina a lokality, kde se scházeli spisovatelé anebo výtvarníci. Jsou tam rovněž významné úřady, například ministerstva.

LN: Zachytil jste i architekturu a vliv sovětských vzorů na ni?
Ano, nechybí stavby socialismu v čele s emblematickým hotelem International z konce stalinistické epochy, na jehož stavbě měl osobní zájem ministr Alexej Čepička. Figuruje tam pochopitelně i obludný Stalinův pomník včetně příhody, kdy na staveniště přišel Antonín Zápotocký a rozmlouval kameníkům a dělníkům stávku v okamžiku takzvané měnové reformy, chvíle, kdy komunistický režim okradl všechny obyvatele Československa...

Exkurze československým stalinismem.

Exkurze československým stalinismem.


LN: Překvapil vás nějaký silný příběh z té truchlivé doby?
Spíše mne překvapilo množství takových příběhů. Příběhů, které nedopadly dobře... Prošel jsem v Národním archivu fond „Státní soud“, tedy archiválie soudu zřízeného jen pro souzení tzv. zločinů proti republice. Soudu, který z nevinných lidí nebo statečných odbojářů dělal na běžícím páse zločince. Většina procesů končila vysokými tresty odnětí svobody, řada rozsudkem smrti.

LN: A nějaký památný případ?
Zasáhl mne například příběh manželů Charvátových, kteří se zapojili do odboje a v Praze ukrývali Vratislava Polesného, který utekl z věznice v Litoměřicích. Spolu s ním naplánovali přepad této věznice s tím, že osvobodí další vězně. K přepadu skutečně došlo a paní Charvátová při tom zranila jednoho z dozorců.

Když pak manžele StB zatkla, paní Vlasta, která byla těhotná, během brutálních výslechů potratila. Její manžel byl odsouzen a popraven. Ona dostala doživotí, propuštěna byla až v roce 1964.

LN: Jak se popravovalo?
Oběšením. Na Pankráci.

LN: A hodně?
Byly to rozhodně desítky lidí.

LN: Jak si všímáte nejslavnějších obětí, jako byl Rudolf Slánský či Milada Horáková?
U Milady Horákové je hned několik hesel – bydliště, její kancelář, příběh jejího manžela, jemuž se podařilo i uprchnout, je popsán celý politický proces a poprava. U Slánského je tomu podobně.

LN: Bude někdo používat vaši novou, 970stránkovou knihu skutečně jako průvodce?
Vzhledem k tomu, že jsem v Praze opravdu potkal několik lidí, kteří si s sebou vláčeli knižního průvodce protektorátem, doufám, že se i teď pár silných jedinců najde. V žertu doporučuji koupit si knihy rovnou dvě a z jedné si jen vyřezávat patřičné stránky, když čtenář vyráží na procházku. (úsměv) Elektronická verze bohužel nebude, protože by tam nemohly být obrázky z institucí.

LN: Jak se liší stalinistická Praha od té protektorátní? Je tam jiná nálada, étos?
Myslím, že nálada ve stalinistické Praze je depresivnější.

LN: Vážně? Proč?
Proti zlu, které je cizí, mluví německy a vyznává českému prostoru cizí ideologii, se bojuje lépe než proti zlu, které je naše. Snáze se bojuje proti cizímu nepříteli než proti esenbákovi, který je jen takový chlápek odvedle. Nepřítelem jsme byli my. Bojovali jsme sami proti sobě, což je vždycky těžší než boj proti cizímu.

Exkurze československým stalinismem.

Exkurze československým stalinismem.


LN: Je tam vidět i udavačství?
Samozřejmě. Státní bezpečnost – stejně jako gestapo – měla řadu konfidentů, bohužel velice výkonných konfidentů. Ale je tam jeden velký rozdíl. Gestapo chtělo v drtivé většině znát pravdu, dozvědět se při výsleších informace o skutečné odbojové činnosti. Kdežto StB chtěla z lidí „vymlátit“ to, co si sama přála slyšet. Prefabrikovala informace, takže řada odbojářů se zrodila až ve výslechových místnostech; než je StB zatkla, byli to přesvědčení demokraté, ale nevinní lidé.

LN: Jaké přinášíte poselství či vzkaz dnešnímu Česku?
Celé období oněch „krvavých let“, jak říkám letům 1938 až 1956, je jeden zmar. Řada příběhů z protektorátní Prahy tady pokračuje a často špatně končí. Plno odbojářů, kteří přežili druhý odboj, už nepřežili odboj třetí.

To je pro náš národ, myslím, velmi bolavé. A zase: je to bolavější než smrt v boji proti nacistům. Je to naše domácí zlo. S tím se podle mne vyrovnává daleko hůře než se zlem cizím. Nechtěl bych, aby se moje kniha stala jakýmsi klacíkem, který šťourá v hnisající ráně, ale byla naopak tím, co pomůže – spolu s jinými historickými knihami, jichž dnes vychází řada – tu hlubokou ránu alespoň trochu vyčistit a o nešťastné době otevřeně mluvit.

Najdete na Lidovky.cz