Braniboři pod liniemi ženského aktu a recitál Ildara Abdrazakova v Operním panoramatu Heleny Havlíkové

Už první uvedení Braniborů se neobešlo bez potíží. Premiéry v Prozatímním divadle se tato Smetanova první opera dočkala v roce 1866 až po tříletém překonávání zákulisních intrik kolem ceny v soutěži hraběte Harracha na kompozici nové české opery s historickým námětem z dějin Koruny české. Téma okupace českých zemí cizími vojsky (které nelze dále trpěti, jak hned na začátku hlásá Oldřich Rokycanský) se stalo nepřijatelné za druhé světové války, kdy bylo uvádění Braniborů v Čechách výslovně zakázáno, ale i rizikové a nežádoucí po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Naopak akcent na revoluční vzpouru chudiny proti pánům souzněl s budovatelskými ideály komunismu tak intenzivně, že v 50. letech se Braniboři hráli dokonce v devíti divadlech současně. Po roce 1989 se naše divadla do uvádění Braniborů v Čechách příliš nehrnou. Velké kontroverze vyvolala inscenace pražského Národního divadla z roku 1997. Režisér Petr Lébl tehdy pojal operu jako obraz z dávnověké kroniky, který je tak trochu pravda, tak trochu pohádka a s lehce ironickým odstupem místil idylický operní manýrismus, dobrácký provincialismus, nostalgický obdiv, pochybovačnou skepsi i velkolepou show.

Michaela Kapustová (Děčana, dcera Volframova), Agnieszka Bochenek-Osiecka (Ludiše, dcera Volframova), Richard Novák (Kmet), Eva Dřízgová-Jirušová (Vlčenka, dcera Volframova)

Jedinou scénou, která se letos ke 150. výročí premiéry Braniborů v Čechách rozhodla znovu hledat inscenační klíč k této krásné, nicméně výkladově nesnadné opeře, bylo Národní divadlo moravskoslezské. Režisér Jiří Nekvasil pod obrazem zvlněné české krajiny v podobě ležících ženských aktů (scéna Petr Matásek) rozehrál kaleidoskop až příliš různorodých prvků, které se nedařilo propojovat. Ze stolce pokrytého červeným přehozem s erbem českého lva, nad nímž trůní pražský starosta Volfram, sice dívky zachrání alespoň přehoz, ale pak se konstrukce zmocní přepadové policejní komando v černých uniformách a smýká s ním jako obřím kolem znovu a znovu po jevišti sem a tam, snad jako znakem vrtkavého osudu české státnosti. Komando se zeleně svítícíma oči a rukavicemi s červenými světélky (kostýmy Zuzana Bambušek Krejzková) „straší“ ze tmy zadní části jeviště. Měšťanské dcery jásají nad krásami přírody při (ne příliš obratném) cvičení s obručemi ozdobenými květy, odbojný Jíra připomíná Magora Jirouse z undergroundu, braniborský setník Varneman árijského blonďáčka ve zbroji, který s sebou neustále vláčí štít s orlicí, aby byl divákům nade vší pochybnost jasný rozdíl od Junoše, který má na štítu lva. Jíra přiveze pytle s nakradeným proviantem ve skutečném žebřiňáku, zatímco plenění měšťanských domů chudina poněkud titěrně stupňuje zapálením maket na onom kole osudu. Podlý Tausendmark končí v propadlišti (dějin). Nejzajímavěji nakonec Nekvasilovi vyšla postava Volframa jako značně kontroverzního pražského starosty. V podání Františka Zahradníčka byla čitelná soudobá analogie sebevědomého ješity, který se s alibisticky opatrnickou váhavostí schovává za prázdné populistické slogany, bez váhání je ochotný ke kompromisům a mění názory tak, aby bez ohledu na svá dřívější špatná rozhodnutí zůstal coby ochránce vlasti miláčkem davu.

Igor Loškár (Oldřich Rokycanský, rytíř), František Zahradníček (Volfram Olbramovič, starosta pražský), Martin Gyimesi (Junoš, mladý občan pražský)

Nesourodé bylo i obsazení. Gianluca Zampieri hřímal svým mohutným tenorem a vyjadřoval patos neohroženého vůdce žebrácké chudiny a vzpurného odpůrce měšťanů i ochránce dívek tak vehementně, že přehrával. Naopak Luciano Mastro vystihl další tenorovou postavu Junoše jako mladíka, který svou horkokrevností, s jakou se chce postavit Braniborům, získává sympatie. Kontrastuje tak s opatrnickou váhavostí starosty Volframa. Třetí tenorovou postavu této Smetanovy opery, braniborského setníka Varnemana, vytvořil pěvecky suverénní Petr Levíček jako pragmatika, který si hlídá své zájmy.

Tausendmark, lstivý intrikán, vlastizrádce, padouch posedlý získáním dcery pražského starosty za každou cenu, díky měkkému barytonu Martina Bárty jako záporná postava ani nepůsobil a jeho vyznání směřující k Ludiši Tvůj obraz, dívko a záblesk zpytování svědomí působily až dojemně. Ani další záporná postava opery – braniborský setník Varneman jako blonďatý mladík

Omylem bylo obsazení Agnieszky Bochenek-Osiecké do role Ludiše. Její ostrý soprán nemá dramatickou sílu ani tah pro fráze v roli měšťanské dcery, která se dokáže odvážně vzepřít otcově vůli a vzdoruje Tausendmarkovým milostným návrhům. Navíc nepříjemně trčel z ansámblů s Evou Dřízgovou-Jirušovou a Michaelou Kapustovou v rolích jejích sester Vlčenky a Děčany, které Smetana často exponuje v ansámblech.

Největší slabinou ostravské premiéry Braniborů bylo hudební nastudování Jakuba Kleckera, který měl příležitost se seznámit s partiturou jako druhý dirigent už při brněnském provedení v roce 2004. Jeho ostravské nastudování trpělo nedostatky v souhře, orchestr (zejména sekce dřevěných dechových nástrojů) hrál intonačně nepřesně, řada míst zněla zbytečně uspěchaně (např. duet Ludiše a Junoše Ó nezoufej, v lásku doufej) a v lyrických místech (zejména ve zpěvu dívek ve 3. obrazu 2. dějství) se ztrácela smetanovská líbeznost. Problémem byla také srozumitelnost textu, kterou musely zachraňovat titulky.

Své kvality ovšem potvrdil ostravský sbor pod vedením Jurije Galatenka, kterému Smetana svěřil rozsáhlý part. A zasloužené ovace, které sklidil i Richard Novák, byly nejen výrazem úcty k tomuto legendárnímu nestorovi české opery, ale i obdivu, jak stále umí slavnou prosbu Rozlučte se s domovem, ve které Kmet prosí o ochranu českého národa, prodchnout vznešeností a úpěnlivou dojemností.

Ostravská opera uvedením Braniborů pokračuje po Čertově stěně v kompletaci všech osmi dokončených Smetanových oper, kterou směřuje do jubilejního roku dvoustého výročí Smetanova narození (2024). Diskuse nad současnými přístupy ke geniálnímu dílu tohoto klasika české opery tak teprve začíná.

Ildar Abdrazakov s nevyčerpatelnými podobami Giovanniho milenek
Na rozdíl od sólových recitálů sopranistek a tenoristů basisté vystupují na celovečerních koncertech mnohem méně. Ovšem nejen díky tomu bylo pražské vystoupení Ildara Abdrazakova mimořádnou událostí. V Praze se představil už loni po boku Anny Netrebko a dalších kolegů na koncertě nazvaném Kvarteto velkých hlasů. Nyní v samostatném recitálu uchvátil – nejen velikostí hlasu a barvou, ale hlavně způsobem, s jakým otevřel výrazové nuance slavných basových basbarytonových árií, které známe z mnoha jiných interpretací.

Ve slavné bilanční árii krále Filipa Ella gammai m’amò z Verdiho opery Don Carlo představil tohoto vládce jako hluboce zklamaného muže, kterému ani vláda nad velkou říší nemůže zaručit lásku a štěstí. Jinou, komediální rovinu Abdrazakova umění reprezentovala árie o pomluvě Dona Basilia z Rossiniho Lazebníka sevillského. Gradace, s jakou stupňoval účinky této všemocné zbraně, byla strhující. Variabilita, s jakou si coby Leporello v rejstříkové árii vychutnával popis žen a dívek, které si v této Mozartově opeře zapsal Don Giovanni do svého seznamu milenek, se zdála být nevyčerpatelná. A když pak přímo jako Giovanni roztouženě zpíval dostaveníčko, těžko odolat. A posluchači propadali jeho mužnému charismatu i v podobě triumfujícího toreadora Escamilla z Bizetovy Carmen (Votre toast, je peux vous le rendre). Ostatně v této roli jsme mohli Abdrazakova vidět předloni při přenosu této opery z MET stejně jako Mozartova Figara, Borodinova knížete Igora a ještě dříve v Donizettiho operách jako Raimonda v Lucii z Lammermooru a Jindřicha VII. v Anně Boleynové.

Své pevné zakotvení v ruském repertoáru, pro který má nádherně znělý bas, předvedl Abdrazakov v táhlé písní varjažského hosta v z opery Nikolaje Rimského-Korsakova Sadko a umění decrescend do jemného pianissima ukázal v kavatině Aleka ze stejnojmenné opery Sergeje Rachamaninova. Škoda, že dirigent Fabio Mastrangelo nedokázal zejména v rychlých tempech zcela koordinovat souhru s orchestrem PKF-Prague Philharmonia a instrumentální čísla vyzněla jako povinná výplň.

Inspirace na dny příští

František Antonín Míča: Operosa terni Colossi Moles. Hudební nastudování a režieTomáš Hanzlík, scéna a kostýmy Vendula Johnová a Tomáš Hanzlík. Trigoniana - Kristýna Vylíčilová, Aganippaea – Lucie Rozsnyó, Geodesius - Stefan Kunath, Policardus - Lukáš Hacek, Eudoxus - Jaromír Nosek. Ensemble Damian. Zámek Nové Hrady u Litomyšle v rámci 58. ročníku Mezinárodního operního festivalu Smetanova Litomyšl, premiéra středa 22. června 2016 21:00 h.

Jan Dismas Zelenka: Psalmi Vespertini II. Světová premiéra kompletního provedení druhého cyklu slavnostních nešpor. Ensemble Inégal, dirigent Adam Viktora. Kostel U Salvátora, Praha, čtvrtek 23. června 2016 19:30 h.

Henry Purcell: Královna víl. Semi-opera o orchestrálním prologu a pěti dějstvích podle Shakespearova Snu noci svatojánské. Zpívají Eiddwen Harrhy, Elisabeth Priday, Judith Nelson, Jennifer Smith, Timothy Penrose, Ashley Stafford, Wynford Evans, Martyn Hill, Stephen Varcoe, David Thomas a Monteverdi Choir. Hrají English Baroque Soloists, řídí John Eliot Gardiner. Připravil a uvádí Jindřich Bálek. Český rozhlas Vltava, sobota 25. června 2016 20:00 h.