Filmová zpracování příběhů z protektorátní a poválečné doby neumí naše nová generace filmařů podat tak, aby vnesla do jejich děl alespoň špetku pravdivého a spravedlivého hodnocení našeho údělu v situaci, na níž jsme nesli jen málo spoluviny. Zato jsme podlehli traumatu z naší spoluúčasti na všem, čím jsme byli nuceni i pod velmi tvrdými sankcemi se spolupodílet na chodu nacistické mašinerie. Zatímco se opravdoví strůjci této tragédie po válce ze své spoluviny oklepali, jako že nic, my se v tom našem ponížení a sypání si popela na hlavy utápíme dodnes. Ostatně, následující poválečné zadrátované uspořádání středovýchodní Evropy bylo jedním z původně nezamýšlených výsledků této války.

Strejda komunista, který nechal popravit dva útěkáře z bolševického tábora smrti? Zajímavá rodina, zůstává po nich hodně mrtvých...

Já osobně považuji za největší příběh studené války únos vlaku skupinou vlastenců do NSR 11. 9. 1951. Tzv. Vlak svobody. Proběhlo to bez jakýhkoliv ztrát na životech a zranění. A umožnilo to cca 30 cestujícím většinou studentům, kteří náhodou byli pasažéři vlaku tam zůstat a začít nový život. O tom by byl také pěkný film, byla to celkově velmi sofistikovaná akce, přeražení hraniční závory atd. V USA byl natočen o tom film někdy v padesátých letech, ale bohužel tady nikdy nebyl promítán. Ani po roce 89.

To co považuje recenzent za slabiny fimu, považuji naopak za pozitiva. Autoři se nepokoušeli nás zbavit přemýšlení a nejistot a připravit nám nějaké morální rozlousknutí toho příběhu tak, abychom to konečně mohli odložit jako vyřešený případ.

Ti mladí hoši si připadali jako ve válce na nepřítelem obsazeném území.

vidím to stejně tak