Potomci české matky a japonského otce si role „rozdělili“ přímo ukázkově. Nejznámější Tomio, původně vlivný podnikatel v cestovním ruchu, nyní stojí v čele populistické strany SPD. Jeho starší bratr Hayato rovněž působí v cestovním ruchu, ovšem jako „pěšák“ – provází už mnoho let japonské turisty po Karlově mostě a v poslední době se rovněž snaží prosadit v politice. Jakožto přesvědčený křesťan tak činí pod křídly KDU-ČSL. Nejmladší Osamu se úspěšně věnuje architektuře a urbanismu, cítí se jako Evropan, neskrývá, že je gay, a volí Zelené.
  |
Kdo věší kočkám na krk zvonky? Na festivalu Jeden svět se představí i Bellingcat |
V příběhu bratrů Okamurových se propojuje veřejné a soukromé: rodinné vztahy jsou zásadně poznamenány politickými postoji (Hayato Tomia otevřeně a tvrdě kritizuje, Tomio s ním za to nemluví), jejich politické působení se zase neobejde bez odkazů k rodinnému příběhu. A pro českou společnost tím pádem (až jaksi podezřele dokonale) symbolizují její nekomfortní situaci: přirozenou a neoddiskutovatelnou spřízněnost, kterou však bolestně přehlušuje tvrdý střet opačných názorových proudů. Ten pak nutně poznamenává i ty, kdo se se snaží být nad věcí a nacházet třeba i pro patologické konání svých příbuzných vědoucnější vysvětlení, ne jen prosté zavržení – tak to v dokumentu činí urbanista Osamu; má-li tento dokument kladného hrdinu, je to nejspíš on. Oba jeho bratři se ukazují jako svého druhu karikatury. Tomio jako nabubřelý autoportrét povrchního a arogantního mluvky; Hayato jako dojemný a smutně směšný obrázek Dona Quijota.
Také dvě zásadní události, na jejichž pozadí se dokument odehrává, jsou jedna z veřejné a druhá z výsostně soukromé oblasti. Chystají se a posléze proběhnou parlamentní volby, v nichž kandidují oba starší bratři. A v Japonsku umírá jejich otec: cesta s Hayatem za nemocným tatínkem (ač setkání samo zaznamenáno není) patří k nejsilnějším momentům filmu.
Jméno Okamura je v Česku nejvíce spojeno s tím nejhlasitějším, tedy s Tomiem. V dokumentu ovšem jeho hlas chybí – alespoň v tom smyslu, že by se dal s autorem filmu lidsky do řeči. Jejich setkání zahrnuje dvě konfrontace, při nichž se Remunda marně snaží Tomia Okamuru přimět k účasti na natáčení. Tomiovy názory zastupují zejména jeho propagační nahrávky. Ale nezůstalo jen u nich: díky archivu si můžeme připomenout, jak působil Tomio Okamura třeba v roce 2010, když tvrdil, že o vstup do politiky nemá zájem. A kdy dokázal docela sympaticky ocenit výtvor Krištofa Kintery. Tam někde se skrývá naděje, že spolu jednou budou bratři zase mluvit.
