Bude budoucnost růžová nebo máme cítit skepsi? Rozhovory na hraně zítřka hledají odpovědi

Adam Folta pro svou knihu vyzpovídal osmnáct vůdčích českých osobností z mnoha odvětví. Vznikl tak soubor velmi podnětných rozhovorů, které umožní čtenáři nahlédnout na budoucnost z velkého množství různých úhlů. Máte otázku na téma toho, co nás jako lidstvo a národ čeká? S největší pravděpodobností v knize naleznete odpověď. Autor navíc jen „neklouže po povrchu“ ale dostává se navazujícími otázkami přímo k jádru věci. 

Rozhovory doplňují portrétní fotografie od talentované Kateřiny Sýsové. 

Ti, kdož v knize postrádají ženský element, nemusí vůbec zoufat. Autor plánuje znovu u nakladatelství 65. pole vydat druhý díl knihy, který se tentokrát zaměří na ženy, protože i ony toho mají opravdu hodně co říct. 

Ukázka z knihy:
Rozhovor s antropologem Martinem Soukupem

O čase se mluví jako o čtvrtém rozměru, ale začneme-li trochu poeticky - existuje vlastně čas? Myslím čas lineární a kontinuální. Staré civilizace vnímaly temporalitu spíš jako něco cyklického, nekonečný kolotoč proměn přírody. Život, smrt a zase život, had Uroboros zakousnutý do vlastního ocasu. 
To je velmi jednoduché. Ne, že neexistuje - čas existuje. My si ho jen nějakým způsobem konstruujeme. Každá kultura má jiné pojetí a vnímání času. To, co jste naznačil, je stará eliadovská interpretace, která praví, že v archaických společnostech měli cyklické pojetí času a my v současnosti na něj nahlížíme lineárně, finalisticky. Měříme čas z nějakého bodu A do bodu B. Vzniká tak dějinný čas, což ale také znamená, že archaickým společnostem čas ubíráme. Současná antropologie toto dost tvrdě kritizuje. V podstatě lidi z těchto kultur zmrazíte v čase. Když otevřete některé antropologické práce, třeba Malinowského Argonauty západního Pacifiku a jiné texty, tak v nich nezřídka máte napsány věci typu , že například Trobrinďané jsou matrilineární. Jednoduchá rétorika. A tím pádem je zmrazíte v čase.  Pořád hovoříte nebo píšete v přítomném čase. Jako kdyby domorodci stále nadále dělali to, co u nich pozoroval Malinowski před sto lety. Jako kdyby ustali zamrznutí v jeho době. Podobně byli křižáci přesvědčení, že se jedou do Svaté země pomstít na Kristových vrazích, kteří tam stále žijí. A oni s nimi jeli srovnat účty. 

Proč vlastně tvrdíme, že nemáme čas? A proč naopak říkáme, že na to či ono by byl vhodný čas?
Čas je něco, co si musíme udělat. Je to entita, s níž můžeme sami zacházet. Svůj čas strukturujeme. a protože ho máme vysoce strukturovaný, dostáváme se do stresu. Někdy stačí hodně málo. Nevím, jak to máte se sociálními sítěmi a mobilním telefonem vy, ale já to několikrát do roka vypnu, nevlezu na internet ani za nic, chci mít od všeho pokoj.