Tina (Eva Melanderová) je výrazně ošklivá žena. Coby celnice na švédské hranici má ale ojedinělou schopnost: zločince odhalí pouhým čichem. A to proto, že není ženou, nýbrž mytickým trollem. Taky proto ji zajímá spíš příroda než lidi. Hrdinčin smutný život se změní, až když potká divokého chlapíka Voreho. Tina a Vore je nápaditá směs thrilleru, komedie a fantasy, která v Cannes zvítězila v sekci Un certain regard.
Jde o druhý film Aliho Abbasiho, mladého režiséra s íránskými kořeny, který se snímkem letos přijel do Karlových Varů. „Je to tady takové Cannes východní Evropy, mám pocit,“ prohlásil Ali v jedné z tamních restaurací, když se rozhlédl po lázeňské scenerii. „Pěkné. Ale já tolik po fe stivalech necestuju. Neblázním z toho, potřebuju pracovat, mám dítě a nemůžu se na rok utrhnout. Co bych pak dělal?“
LN: Jak jste přišel zrovna na historku s trolly?
Navedl mě k tomu kamarád Milad Alami, taky režisér. Chodili jsme na stejnou školu. A tam nás uchvátil horor Ať vejde ten pravý od Tomase Alfredsona. Ve Švédsku točí zajímavě ještě Roy Andersson a snad Ruben Östlund, ale tohle bylo zjevení! Milad mi prozradil, že jde o adaptaci románu Johna Lindqvista: „Taky napsal povídku o ošklivé ženské, která pracuje na celnici. A pak se ukáže, že je to troll.“
LN: To bylo ale před deseti lety.
Jistě. Zůstalo mi to v hlavě. Když jsem pak dostal možnost ve Švédsku točit, vzpomněl jsem si na to a ukázal jsem na Lindqvista. Ona ta povídka vlastně není extra bláznivá. Je to o ženské, která je v první řadě trochu nešťastná. A až potom se řeší, že je trollem.
LN: Vy jste to ale udělal trošku bláznivější.
Lindqvistovi to nevadilo. Chápe, že adaptace není doslovný překlad. Nemusí se vším souhlasit, ale nikdy mi nevyhrožoval, že jestli něco změním, tak nashle. Nikdy mi nezakazoval měnit věci. Pokoušel jsem se ale zachovat duši předlohy, jinak by nemělo ani cenu něco adaptovat.
LN: Jaký máte vztah nejen k trollům, ale k celé té severské mytologii?
Pocházím z Íránu, nemám to v krvi. Byla to chůze po tenkém ledě. Jako Fin nebo Nor bych tuhle stránku nejspíš podtrhnul. Vždyť já ani nevěděl, jak takoví trollové vypadají!
LN: Mohl jste se podívat do nějakého stánku se suvenýry.
Přesně! Pak mi došlo, že je dobře, že do toho nejsem zažraný. Proč? Právě proto, že ten příběh pro mě není o trollech.
LN: Je to svým způsobem odpověď na americké superhrdinské filmy?
Ano, je to superhrdinský film. Říkal jsem taky Evě Melanderové, která představuje Tinu: „Kdyby šlo o americkou produkci, budeš tady všude čenichat, budeš zvedat auta a podobně.“ Je to podobný typ filmu, jenom si to nejlepší šetříme na konec.
LN: Proč?
Ve Skandinávii je velká tradice psychologických dramat, navazujeme na Ibsena, Strindberga. Klademe důraz na trable běžného života. Dokážeme pak porozumět lidem okolo sebe i společnosti jako takové. Problém je, že nás to umělecky trochu svazuje. Ve Skandinávii je velký problém točit něco fantastického, něco, co se vymyká chápání běžné reality. Ze sta filmů, které se tam natočí, je drtivá většina o tom, kdo koho podvádí a proč je z táty alkoholik.
LN: A diváky to zajímá?
Právě! Jsou na to zvyklí. Je to podobné, jako tady ve východní Evropě máte sociální realismus. U nás se mu nikdy nedařilo, nevím o žádném prvotřídním skandinávském Miloši Formanovi. Nejspíš to souvisí s tím, jak se obecně díváme na svět. Jsme socialisti, nejsme kapitalisti. Nesluší se tancovat, zpívat a dělat blbiny. Pojďme se raději věnovat tomu, co lidi opravdu trápí. A pak tomu samozřejmě pomáhá nějaká státní politika, kdy se snažíme podpořit zdravé až ozdravné projekty, a publikum si to samo vyvažuje tím, že masově vyrazí na Avengers.
LN: Máte nějakého oblíbeného superhrdinu?
Ve čtvrtek začíná mezinárodní přehlídka dokumentárních filmů Ji.hlava |
Kdybych se někdy dostal do Hollywoodu, rád bych se pokusil zfilmovat Hulka. Ten je jediný, který má dilema. Ve zkratce jde o klidného, racionálního vědce, který při nehodě přijde o rodinu –shoří v autě, on jim nedokáže pomoct. „Příště už se to nesmí opakovat,“ řekne si, „za žádnou cenu!“ A tak sice získává ohromnou fyzickou sílu, ale obětuje všechny vlastnosti, které ho dosud zdobily. Přijde o inteligenci, příjemné vystupování, sebekontrolu. Raději se stane neovladatelným agresivním blbcem. Podívejte, není to žádná mentální hloubka, ale šlo by s tím dělat spoustu zajímavých věcí. Pokud jde o tu nadpřirozenost, tak mě spíš zajímá surreálnost věci než létající draci a bombastická udělátka. A pokud jde o Avengers, tam vlastně není nadpřirozeného vůbec nic. Všechno tam dává smysl. Nemusíte prostě přemýšlet, proč se chovají, jak se chovají. Neexistuje tam jakékoli tajemství, a to mi na tom přijde nejhorší.
LN: Jak v superhrdinském žánru vnímáte sexualitu?
Všichni ti hrdinové vypadají velmi homosexuálně. Kapitán Amerika třeba! Tvář má vyhlazenou make-upem, na sobě přiléhavý kostým. A přitom dělá všechno proto, aby to homosexuálně nevypadalo. Takže najednou je sexuálně velmi nejednoznačný. Musím říct, že tuhle tradici svým způsobem dodržuju.
LN: Ovšem vaše postavy jsou spíš… nehezké?
Jen to řekněte, Tina je ošklivá!
LN: Bylo těžké si to prosadit?
Je to zvláštní věc. Lidský smysl pro estetiku je zvláštním způsobem pokroucený. Ve filmech se pořád mluví o normálních lidech. Ale kdo je má hrát? Brad Pitt? Na něm přece nic normálního není. Ale filmy jsou takových krásných tváří plné. A co se pak stane? Reagujete jenom na někoho, kdo se tomu vzorci vymyká, čili na někoho, kdo krásný není. Proč není krásný? Musí to mít nějaký důvod, ve filmech má přece všechno nějaký důvod. Když vidíte tlusťocha, bude to komedie! Já chtěl mít v Tině a Vorovi ošklivce.
LN: Jak si je ale pak má publikum zamilovat?
V naší společnosti hraje zevnějšek velkou roli. Než se začnete zajímat o osobnost, řešíte vzhled. Být ošklivý je horší než být chudý. Výhodou filmu je, že s vámi komunikuje skrze prožitek. A to pak můžete sympatizovat s kýmkoli. Stačí, když se ocitnete v jeho kůži. A pak můžete snadno sympatizovat s masovým vrahem nebo někým zcela zvráceným.
