Festival v Cannes na jedné straně promítá prvotřídní filmy z Evropy a Spojených států, ale zároveň slouží i jako platforma k objevování filmového umění ze zemí, kde kinematografie nemá na růžích ustláno. “U nás je asi dvacet kin,“ říká mi například alžírský režisér Karim Moussaoui, „a to mluvím o celém Alžírsku. Po občanské válce na začátku devadesátých let šlo všechno do háje,“ vypráví mladík, jehož celovečerní debut Untill the Birds Return se promítal v sekci Un certain regard
Zlatou palmu v Cannes získal film The Square režiséra Östlunda |
Děj se skládá ze třech provázaných, mezigeneračních epizod, které se odehrávají ve městě i na venkově, mezi vzdělanými i těmi, jimž osud nepřál. Z tohoto pohledu pak film působí jako sociologická sonda. Autenticitu snímku dodává observační styl vyprávění a citlivý přístup k postavám. Fascinující na něm bylo především to, jak tu Moussaoui jemnými prostředky zachytil zemi ve stavu, kdy čeká na změnu, která zatím nepřichází.
  |
„Alžírsko si svou revoluci prožilo v osmdesátých letech, kdy se na chvíli zdálo, že by se země mohla zdemokratizovat,“ domnívá se Moussaoui, „politické spory však vyvrcholily občanskou válkou, a od té doby víme, že samotná revoluce ve stylu arabského jara nic nevyřeší. Víme, že je to komplikovanější,“ vyprávěl a kouř cigarety mu olizoval zrcadlové ray-bany.
Cannes 2017. Banner.
Porota v čele s Umou Thurman, kde byl i programový ředitel karlovarského festivalu Karel Och nakonec přisoudila hlavní cenu snímku A Man of Integrity od Mohammada Rasoulofa o bující korupci v Íránu.
V této zemi se odehrává i pozoruhodný animák Tehran Taboo, promítaný v sekci . Debutující Ali Soozandeh tu ypráví o trampotách několika žen v moderním Teheránu. Film není na takové poetické výši jako třeba Persepolis (2007) od Marjane Satrapi, na poučenějšího diváka může působit poněkud didakticky. Na druhou stranu poměrně přitažlivou vizuální formou podává svědectví ze života v zemi, která ještě před pár desítkami let byla otevřená a dnes je skřípnutá v klepetech konzervativní víry a morální policie, která zejména ženám nedává možnost jakékoli osobní či sexuální svobody. Ať už svobodné anebo vdané, jsou oběťmi. Prostitutka Pari by se ráda rozvedla s vězněným manželem, revoluční soudce jí to ale nepovolí – snad jenom kdyby se stala jeho milenkou. Pari se kamarádí se Sarou, která s bankéřem Mohsenem čeká první dítě. Sara by chtěla pracovat, ovšem muž jí to nedovolí. A pak je tu ještě hezká Donya, která přijde o panenství týden před plánovanou svatbou a teď hledá doktora, který by jí zase zašil.
Film vznikal v německo-rakouské produkci, a působí jako zdrcující obžaloba pokrytecké společnosti.
