Tou dobou už v areálu, který se pro podobný druh akce ukázal jako nadmíru vhodný, ty, kteří už zaujali svá místa, bavil Paul Oakenfold. Trochu překvapivě nenabídl čistě taneční party, ale až nezvykle běžnou a spotřební produkci, tvořenou mnohými rádiovými hity. Jestliže měl publikum připravit na hlavní hvězdu, zdálo se pak až nepochopitelné, jaká pauza mezi jeho produkcí a samotným začátkem koncertu nastala.
Madonna se objevila na mohutném, velkoryse pojatém pódiu, jehož boky tvořily dvě obrovská písmena "M" až krátce po deváté a fanoušci, kteří se mnohdy sjeli z velké dálky a v jejich řadách nechyběly mnohé celebrity, vypukli v nadšení. Po nápaditém intru s projekcí, která byla fascinující ukázkou počítačové grafiky,vtančila squadra tanečníků a sama Madonna z velkého křesla zahájila skladbou Candy Shop.
Krom velkolepých projekcí a bohaté choreografie scénu doplňovaly občas i rekvizity ve velkém stylu. Už v druhé skladbě například vyjela na podium zpěvačka v luxusním sportovním retro automobilu.
Často jako by bylo cílem diváky až zmást, kam dřív se mají dívat. Projekce místy zabíraly až pět ploch, doprovodní tanečníci často měnili kostýmy a i sama protagonistka byla oblečena velmi vyzývavě.
Dramaturgie koncertu byla rozdělena do tří bloků, které spojovaly videoprojekce, během kterých Madonna vždy změnila kostým. Svůj zpěv a tanec také často doplňovala hrou na kytaru, která například v Dress You Up zněla až rockově agresivně.
Koncert měl skvělou dynamiku, tempo i žánry se rychle proměňovaly, a samozřejmě nechyběly ani největší hity jako La Isla Bonita, Like a Prayer či Ray Of Light.
