LN: Kdy vás napadlo napsat hru o koronaviru?
Od svých dvaceti píšu hry už celých sedmdesát let. Takže jsem dávno zjistil pevně fungující paradox, že „trvalky“, jako třeba Taková láska, August August, august, Válka ve třetím poschodí, Ubohý vrah nebo Hašler, netrvaly ani měsíc, na rozdíl od jiných, které jsem psal desítky týdnů a byly pak cítit potem. Ovšem poprvé v dlouhém životě se mně stalo, že jsem se ve čtyři v noci z prvního apríle na čtvrtek 2. dubna probudil, šel k laptopu a po dvou krátkých přespáních už v sobotu 4. dubna večer dopsal. Od toho dne se dosud bez budíku budím ve čtyři ráno, hru dále „domazluji“ a v osm jdu na chvilku dospat.
  |
LN: Můžete aspoň stručně popsat, o čem hra pojednává?
Jelikož to svěží dílko nečetly zatím jiné oči než mé, neboť je šetřím na tu brzkou videopremiéru, kdy hlasem všech osmi postav bude jediný můj, ať prozatím vše napoví ten stručný název: Valná hromada, neboli Operace ovulace, čili Akce Davi, aneb Tři ségry – původně Tři sestry, ale bylo mi řečeno, že takový název použil už jakýsi Che Guevara ruského divadla Anton Che-chov – bulvární videofraška o ničem a o všem.
LN: To jste se mi z té otázky pěkně vykroutil, tak aspoň o jaký žánr půjde?
Tak dobře, teď už jen seriózně: je to zřejmě, jak to mám rád i ve svých prózách, veselovážná komedie, tentokrát z horké současnosti. Dívám se při práci už od března z okna na liduprázdné Masarykovo nábřeží i ztemnělou zlatou kapličku a přišlo mi, že v té bezmoci mám sakramocnou zbraň právě v psaní. Jsem si jist, že mi to dílko tak překotně doslova diktovala naléhavá potřeba čelit tomu „vejru“ humorem a něhou, neboť, má-li to být o všem, je to ovšem i o lásce...
LN: Budete sedět v prázdném vinohradském divadle a číst, nebudete se bát?
Tomáš Töpfer, současný principál Divadla na Vinohradech, mě hodlá posadit ve čtvrtek o páté před prázdné hlediště správně daleko od kamer za plexisklo, jelikož v roušce bych dvouhodinové čtení několikanásobně nepřežil, leknuv – dovolím si předvést vymírající přechodník minulý – beze vzduchu jako kapr bez vody.
LN: A jak jinak žijete v tomto čase, čeho se obáváte?
Telefonuji a mailuji si se svou roztroušenou rodinou i s přáteli doma i ve světě a hledím s ženou Jelenou a s drsnosrstým Barbarem na obrazovku, jak se na ní odehraje i ta moje Valná hromada, chvále – toť přechodník přítomný – prvotřídní práci všech pěti Českých televizí, které oslnivě předvádějí svou jedinečnost. Dovolte mi vaším prostřednictvím, jako to činí poslanci v parlamentu, vzkázat panu generálnímu Dvořákovi: Bude-li Art chtít mé čtení někdy před půlnocí veřejnosti nabídnout, dám je jakožto výraz uznání a díků gratis!
A čeho se mám, sorry jako, ještě v dvaadevadesáti bát? V době onoho moru, kdy i Wolfganga Amadea hodili napřed do hromadného hrobu, takže má dnes ve Vídni dva, i jeho Stavovské divadlo jistou dobu taky nehrálo, no a po promoření opět začalo.
LN: Jak hodnotíte naše politiky v této krizi?
Bylo by troufalé hodnotit současnou domácí politiku tím pohledem z okna. Vnímám činorodé vzkříšení Jana Hamáčka s nadějí, že snad bude opět možné volit sociální demokracii, těším se moc, kdykoli se daří snížit počet nakažených a hlavně obětí, a bolí mě líčení mých blízkých třeba o tom, jak v obrovském obchodě fungují jenom dvě pokladny, takže moji vrstevníci tam padají jako podzimní mouchy. A vracím paměti později narozených tento pravdivý příběh: Není sporu o tom, že největším vítězem druhé světové války byl Winston Churchill. A přesto v prvních volbách po ní drtivě prohrál, když mu v nastalém míru většina voličů spočítala dávná provinění. Je-li současný lid český normální, pak se něco podobného projeví „v šest večer po viru“ i u nás. Ovšem Churchill pak sepsal o válce šest tlustých svazků a vypsal si za ně, ač neliterát, plným právem Nobelovu cenu za literaturu. Ale co se dá ještě napsat, k čertu, kromě žertů o Agrofertu?
LN: Má nyní kultura a umění dostatečnou podporu od státu?
Rozhodně nemá a mít nebude, kdyby se ministr kultury rozkrájel, dokud celá společnost nepochopí, že i kultura, to dílo boží, je rovněž zboží. Byl jsem členem Burgtheatru v osmdesátých letech, když se spolu se Státní a Lidovou operou budilo z mdlob dob příspěvkových organizací. Už jen novoroční koncert Vídeňských filharmoniků přivádí do země miliony turistů. To by naši skvělí kumštýři dokázali taky a do světa vysílaný koncert české hudby barokní, klasické i moderní, dejme tomu božíhodový, končící místo Radeckého marše hitem Proč bychom se netěšili, by mohl taky zakořenit tradici. Jenže to se musí napřed zainvestovat, aby kouzelníci hudby pouze nesólili, ale seděli i v příkopech operních domů. České úsloví Za málo peněz málo muziky! není u nás totiž vnímáno jako výstraha, nýbrž jako návod. A vrcholní politici České republiky už třicet let k tomu problému nepřestávají říkat – já nic, já muzikant!
LN: Ovlivní koronavirová krize umění a kulturu, ať v dobrém, nebo v špatném, nebo se zase vše vrátí do zajetých kolejí?
Nejsem věštec. S českou zkušeností bych asi spontánně řekl, že se vše pomalu, ale jistě vrátí do starých kolejí. Ovšem jedna nová okolnost to asi vyvrátí. Při podobných dějinných pohromách jako při vídeňském moru se v postižených oblastech z generace na generaci dál dědili zas jen koně a pluhy. Tenhle „korunovaný výr“ zásadně mění zvyklosti i vztahy. Příkladem za všechny je zaměstnání i vyučování „onlajn“ z domova! Takže je dost pravděpodobné, že až vir z Wu-chanu dojde, odkud vzešel, aby tam i pošel, stane se roznětkou, která pod naší civilizací zažehne přídavný motor, aby ji vynesl na novou oběžnou dráhu. Jenomže to už, jak se říká, není můj problém! Aktivní příběh mého pokolení končí u Hitlera a Stalina...
LN: Co byste z výše svých let doporučil, co je dobré k přežití nejenom fyzickému?
Vinou války a taky své hlouposti jsem skoro do třiceti bloudil životem jako ten slepý mládenec, veden pouze instinktem a citem, na něž není spoleh. Pak ale, jak o tom svědčí mé psaní, které se bohužel i bohudík nedá vrátit zpět a změnit, jsem začal prohlédat rychle jako sotva zrozený jezevčík. A dospěl definitivně v oné noci na 21. srpen 1968, kdy mé plané sny a touhy zadupala do bláta bratrská stáda. Od té doby jsem „optimistický fatalista“, což v mém pojetí znamená: vnímám-li nebezpečí, dělám, co mohu, abych mu zabránil. A když se mi to nezdaří, neboť živly jsou živly a po mně jen plivly, zapnu své radary, dívám se, poslouchám a lačně vnímám, co se děje, v pevné víře, že to přežiji a pak o tom budu zas v klidu psát.
