Zemřela zpěvačka Hana Hegerová, první dáma českého šansonu |
Do pozice první dámy šansonu se už koncem 50. let začala propracovávat od herecké profese, tuto pozici zpečetilo angažmá v pražském Semaforu v době jeho největší slávy v letech 1962–1966. V roce svého odchodu také zpěvačka natočila dlouhohrající debut nazvaný prostě Zpívá Hana Hegerová, který ovšem z cenzurních důvodů střelhbitě zmizel a objevil se až po roce 1989. Mnohé z jeho písní ovšem měli fanoušci Hany Hegerové dávno pod kůží – songy jako Barová lavice, Petr a Lucie, Blázen a dítě i mnohé další z této desky patří k jejím největším hitům. Právě k těm písním, jež z ní naši přední šansoniérku pomohly udělat.
  |
„Obraz šansoniérky světové úrovně, jakou Hana Hegerová po mém soudu je, si musíme pracně skládat z drobných střípků porůznu roztroušených nahrávek a několika náhodně vydaných desek,“ napsal ve své dodnes nepřekonané knize Zpěváci bez konzervatoře Jiří Černý také v roce 1966.
Jako by předpověděl, jak se bude dál cesta Hany Hegerové ubírat. Ale nejen proto, že inteligentní hudbě prostě tehdejší režim nepřál, nebo snad kvůli nějakým protestním tónům ve zpěvaččině repertoáru. Také, a možná zejména, kvůli perfekcionismu, možná až přepečlivosti samotné zpěvačky, která si celý život s velkým rozmyslem vybírala písně i spolupracovníky a na jednom každém titulu pak zodpovědně a dlouho pracovala.
„Většina nahrávek Hany Hegerové má vlastnost rukodělných výrobků: déle se na ně čeká, ale více vydrží – neoposlouchají se. A lidé si výrobce pamatují,“ píše Černý v citované publikaci.
Výjimečná partnerství
K pětaosmdesátinám vydal Supraphon Haně Hegerové box deseti kompaktních disků, obsahující základní řadová alba, souhrn singlových nahrávek a z našeho pohledu možná trochu kuriózní živou nahrávku z německého Stuttgartu z roku 1994, kde zní zpěvaččin repertoár hned v několika jazycích a nádavkem i písně psané vysloveně pro německé publikum, jehož měla Hegerová vždy dostatek.
Při kontinuálním poslechu jednotlivých alb si můžeme nejen potvrdit setrvalou kvalitu repertoáru i interpretace Hany Hegerové v průběhu dekád, ale i zpěvaččino zrání. To sice neprocházelo radikálními zvraty už proto, že první desku natočila v pětatřiceti letech, tedy jako dospělá žena, která ví, co chce, a ví také, jak to udělat.
Nicméně kontinuální vývoj a přitom zároveň setrvávání na základních principech jsou tu jasně patrné. Samozřejmě hlavně ve výběru textařů, kteří Hegerové umožňovali tolik šansoniérských „převtělení“. V 60. letech to byli v první řadě Jiří Suchý (Z mého života, Zlá neděle, Blázen a dítě a mnohé další) a Petr Rada (mj. Píseň o malíři, Obraz Doriana Graye).
Pro 70. léta našla Hana Hegerová zcela zásadního a výjimečného uměleckého partnera v Pavlu Koptovi, se kterým spolupracovala už od předchozí dekády. Koptovou doménou bylo především kongeniální počešťování klasických francouzských šansonů, jež v českém prostředí Hana Hegerová proslavila – za všechny připomeňme Milorda z repertoáru Edith Piaf a Ne me quitte pas Jacquesa Brela, u nás známé jako Lásko prokletá.
Klíčovým pro osmou dekádu je album Potměšilý host, na něž Hana Hegerová nazpívala dvanáct písní Petra Hapky a Michala Horáčka, čímž odstartovala hvězdnou kariéru této dvojice. Jedno z nejdůležitějších alb 80. let (a zcela bezpochyby nejlepší, protože nejkompaktnější titul této autorské dvojice) vrátilo Hanu Hegerovou ve své době po dlouhé době deseti let na pulty obchodů, ale přineslo jí také vlastně jediný skutečně velký hit, který se hrál v rádiích a vystupovala s ním v televizi. Paradox, ovšem pro populární hudbu zcela příznačný, je v tom, že Levandulová samozřejmě není ani zdaleka nejlepší písní z Potměšilého hosta, natožpak celého repertoáru Hany Hegerové.
Nepočítáme-li poměrně četné kompilace a živé nahrávky, poslední řadové novinkové album Hany Hegerové vyšlo v roce 2010 pod názvem Mlýnské kolo v srdci mém. Zpěvačka na prahu osmdesátky na něj tehdy nazpívala počeštěné písně svých oblíbených frankofonních šansoniérů, a to dokonce i takových, do jejichž repertoáru dříve nesahala, včetně Serge Gainsbourga a Borise Viana.
Díky tomu album dostalo zajímavé výrazové odstíny, kdy typické citové „nálože“, zdůrazněné ještě hlasem odpovídajícím věku interpretky, vyvažuje právě vianovský sarkasmus a černý humor. Tedy koření pro Hegerovou netypické a přitom pro album, jež bylo traktováno jako poslední, vlastně velmi potřebné.
Zvláštní krása
Nahrávky Hany Hegerové nám jednou provždy konzervují její písně a její vokální projev,. Je ale třeba mít stále na zřeteli, že pro šansoniérku je mimořádně podstatné pódium. Kontakt s posluchačem, atmosféra každé minuty, možnost každou píseň přetvořit, více či méně, v hereckou etudu.
Pracovat s hlasem, komunikovat s doprovázejícími hudebníky. Každý, kdo Hanu Hegerovou někdy – v kterékoli etapě její kariéry – viděl na koncertě, jistě potvrdí, že právě živé vystupování bylo zpěvaččinou doménou, ai když je to vzhledem k věku as ním spojenými zdravotními patáliemi pochopitelné, na hudební scéně dnes její výrazový zpěv citelně chybí.
Při koncertování Haně Hegerové vždycky do ruky hrála nejen herecká průprava, ale také výrazný zjev, její zvláštní krása, se kterou mimochodem velmi rádi a dobře pracovali i tvůrci jejích vlastně velmi statických videoklipů (ještě v éře, kdy se jim říkalo „televizní písničky“).
„Není, myslím, krasavice ani ‚kus‘. Přitahuje však podivnou směsí intelektu, exotiky a smyslovosti. Udělá v sále napjaté ovzduší, jakmile se postaví před mikrofon. Začne zpívat, hlas a zjev si navzájem odpovídají, posluchač má celistvý dojem,“ napsal Jiří Černý do Zpěváků bez konzervatoře. Tento dojem celistvosti, do níž ovšem musíme započítat i občanskou a obecně lidskou slušnost, o Haně Hegerové platil vždy.
