LN: Co chcete ve filmu zabít?
Svět nedokončených konverzací se svými blízkými, kteří už zemřeli. Právě ty mě přiměly tenhle film udělat. Ve své hlavě jsem se do toho světa čím dál víc nořil, stále znovu jsem si představoval všechna jeho místa. Musel jsem ten film dodělat, abych tak ukončil vše nedokončené a mohl se posunout dál, abych „opustil město“.
LN: Nebál jste se odhalit veřejnosti svou osobní historii?
Animovaný film vám dává dost možností, jak sám sebe a svůj exhibicionismus skrýt. Můj film je mix autobiografie a fikce. Chtěl jsem, aby jeho narace byla emotivní, proto jsem se vrátil do svých vzpomínek. Práce na filmu pro mě sloužila jako forma autoterapie. Po premiéře na Berlinale jsem ovšem potkal lidi z Evropy, Asie i Ameriky, kteří mi říkali, že hned po festivalu navštíví svou matku. V každodenním životě často zapomínáme na věci, jež jsou důležité. To je i můj hřích. Jeden německý divák se mi svěřil, že se u mého filmu cítil, jako kdyby šel do nemocnice. Když jste totiž konfrontováni s nemocí, urovnáte si žebříček hodnot.
LN: Film jste vytvářel víc než dekádu. Měnily se za tu dobu vaše vzpomínky?
To je těžká otázka, kreslil jsem ten film v několika fázích a paměť je dynamická, i práce na animovaném filmu. Tudíž vše se trochu měnilo. Jakmile jsem se ve filmu vyrovnal se vztahy se svými rodiči a blízkým přítelem, pokračoval i vzpomínal jsem už pak trochu jinak. Během celého procesu kreslení se ale vyskytla jen jedna scéna, kterou jsem nakonec vymazal, protože se mi po čase zdálo, že už nenese své sdělení. Nicméně doufám, že v mém filmu je i určitá univerzalita. Že není jen osobní.
LN: Jak jste na snímku technicky pracoval?
Začal jsem s malou kresbou, a jak narůstaly mé myšlenky, lepil jsem k ní nové části a tak dokola, až vzniklo něco většího. Nejdřív jsem si myslel, že bude výsledek trvat jen deset minut, nyní má skoro devadesát minut. Všechny ty jednotlivé kresby jsem slepil dohromady. Pracoval jsem ale velmi pečlivě, koupil jsem drahé kamerové čočky, hrál jsem si se světlem. Jsem původně malíř, takže je pro mě důležité, jak divák kresby vnímá, a hodně jsem se soustředil na to, abych mu ukázal, na co se má zaměřit. Chtěl jsem, aby ten film připomínal domácí divadlo, něco, co si každý sám doma vyrobí, aby se v něm ozýval Fanny a Alexander od Bergmana, to je svět, v němž si vytvoříte divadlo i z vlastních prstů.
LN: Jak jste využíval barvy?
Film se odehrává v onu magickou hodinu, divák má mít pocit, že slunce už už vyjde, že za chvíli začne den, ale on nikdy nezačne. Barevné korekce hrály velkou roli, supervize se ujal Pawel Edelman, kameraman Andrzeje Wajdy nebo Romana Polanského. Vytvořili jsme záměrně velmi temný grading, což všichni kritizovali, moje producentka i experti z Berlinale. My ale byli tvrdohlaví a změnili jsme to jen o trochu. Většina filmu je temná a modravá.
LN: Vaše tvorba je velmi originální. Máte nějaké filmové vzory?
Nemám. Jsem umělec samouk. Když jsem začal sám sebe učit animaci, slíbil jsem si, že nebudu hledat vliv v dílech jiných. Musel jsem si za to vyslechnout stížnosti, že mé umění se nedá k ničemu přirovnat, ale pro mě je důležité vytvářet něco unikátního. Navíc jsem nikdy neměl režisérské ambice, byl jsem malíř. Animaci jsem si dělal ze zájmu do šuplíku. Teprve když MoMA zorganizovala retrospektivu mého díla, všichni v Polsku začali říkat, že jsem i dobrý animátor. Ale filmové hrdiny a vzory nemám, ani moc nevím, jak natáčení filmů funguje. Dokonce ještě nevím, jak bude vypadat můj další film, adaptace Mistra a Markétky.
LN: Proč jste si vybral právě tenhle příběh?
Z několika důvodů. Za prvé žijeme v době, kdy je bohužel Mistr a Markétka zase aktuální, příběh je o tom, že lidi vytvořili systémové zlo, v jehož porovnání je ďábel vlastně dobrý. Navíc to je skvělý materiál pro animaci, překvapuje mě, že se toho příběhu ještě nikdo neujal. Když jsem se na to ptal mých kamarádů animátorů v Rusku, kde má animace velkou tradici, Dmitrij Geller mi odpověděl, že v Rusku je ta kniha stále považovaná za urážlivou. Podle něj jsem v pozici udělat ten film lépe, protože stojím mezi východní a západní kulturou. Plánuju tu adaptaci ve formě moderní animované opery. Už jsem mluvil s několika skladateli. Byl by to pro něj velký závazek, protože by šlo o práci aspoň na rok. Takže si musím být jistý, s kým chci spolupracovat.
Ale po dokončení Zabij to a opusť město si myslím, že i Mistr a Markétka pro mě bude adrenalin a že na tom filmu zase budu pracovat třeba osm deset let. Život je ale moc krátký na to, abych dělal na věcech, které nejsou důležité.
LN: Ještě kreslíte videoklipy?
Ne, už chci dělat jen celovečeráky. S krátkými formami jsem skončil. Jeden polský novinář se mě ptal proč a já vám zopakuju svou odpověď, je to totiž dobrá metafora. Pro mě rozdíl mezi krátkým a dlouhým animovaným filmem je jako rozdíl mezi koupelí ve vaně a plaváním v moři.
