Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Cenzura v Maďarsku oficiálně neexistuje, ale média jsou v rukou vlády, tvrdí spisovatel Lajos Parti Nagy

Kultura

  5:00
PRAHA - Lajos Parti Nagy (* 1953) patří mezi nejvýraznější maďarské spisovatele po roce 1989. Píše poezii, prózu, divadelní hry, esejistiku, do maďarštiny přeložil texty Thomase Bernharda a Wernera Schwaba. Před pár dny vystoupil na festivalu Měsíc autorského čtení. V češtině by nejradši viděl svůj román Náměstí mého hrdiny. „Je to dystopie, která sleduje zrod diktatury, jakési násilné mocnosti,“ říká.

Měsíc autorského čtení. Lajos Parti Nagy (vlevo) se zúčastnil festivalu, jehož čestným hostem bylo letos Maďarsko. foto: MAČ – RADIM DIBDIAK

LN: Jak se dneska žije spisovateli v Maďarsku, jak se vám za Orbána dýchá – jde to ještě svobodně?
Maďarskému spisovateli se dýchá stále hůř. Ale musí dělat, jako by se vlastně nic nedělo: jak v soukromém životě, tak ve své práci. Protože jinak by ztratil i ten poslední kousek svobody, který mu zbývá. Jsem spisovatel na volné noze a nikdo mi neříká, o čem a jak mám psát. V Maďarsku existují stále dva tři časopisy, které můžeme považovat za svobodné nebo řekněme opoziční, a v těch publikuji. A nakladatelství, které vydává mé knihy, je v soukromých rukou, nikoli v rukou státu.

LN: V jiných oborech je to stejné?
Horší. Kdybych byl kupříkladu divadelní režisér, už bych si tolik netroufal. To, co říkám jako spisovatel, by už nebyla pravda, protože režisér potřebuje divadlo, soubor...

LN: Takže v Maďarsku je cenzura?
Cenzura v Maďarsku oficiálně není, žádné schvalování literatury nebo divadla není třeba, ale to platilo i za Jánose Kadára, a přesto cenzura existovala. Cenzura oficiálně neexistuje, ale zhruba osmdesát procent médií je v rukou vlády. A v těchto médiích žádné hlasy, které by vládu kritizovaly, nemají prostor. Ovšem jak je diktatura stále silnější, objevuje se autocenzura. Tady už ale začínám mluvit v množném čísle. Sám sebe rozhodně necenzuruji.

LN: Považujete se za politicky angažovaného spisovatele?
Ve smyslu vztahu k Orbánovu režimu ano. Patřím k té skupině liberálů, kteří v očích dnešního režimu ztělesňují ďábla. V politickém nebo stranickopolitickém smyslu ale angažovaný spisovatel nejsem: nejsem členem žádné politické strany, nikdy jsem nebyl a nebudu. Nemyslím, že by v mých knihách byla politika větším tématem než u jakéhokoli jiného spisovatele.

LN: V očích dnešního režimu ztělesňujete ďábla, do názvů několika svých knih jste vsadil anděla. Je pro vás důležitější duchovnost než politika?
Ten starý známý křesťanský obsah jsem na mysli neměl, spíš obsah blízký Wendersovu Nebi nad Berlínem, kde jsou andělé velice světští.

LN: Vnímáte spojitosti mezi literaturou maďarskou a českou, platí v reálu pojem střední Evropa, který kdysi propagoval Milan Kundera?
Myslím, že střední Evropa existuje. Nezávisle na tom, jaký význam tomu přikládají různé strany a různé doby. Fakt, že někdo vyrostl a žije na východ od železné opony, vytváří společnou zkušenost. Ironie, satira a groteska 20. století v tom našem středoevropském teritoriu vyrostly z díla Jaroslava Haška. A pokračují třeba v Bohumilu Hrabalovi. Jejich vliv na středoevropského spisovatele je značný.

LN: Patří po bok Hrabala a Haška podle vás i zmíněný Kundera?
Kundera je významný, velký spisovatel, jeho dílo představuje důležitý segment evropské literatury, od románového Žertu po esejistické Umění románu. Ale já ho, podobně jako Hrabala nebo Haška, vidím jenom zvenčí. A nechápu, proč třeba Haškův Švejk je považován za daleko významnější dílo za hranicemi než ve své vlasti. Může to být jistě tím, že byl v maďarštině ve správný čas na správném místě. Podobně jako Čapek, Vančura, Seifert, Fuks nebo Topolův román Sestra...

LN: Možná je to tím, že Češi se víc starají o spisovatelův život než o jeho dílo. O Haškovi se povídá, že byl opilec, o Kunderovi, že byl udavač a grázl. Patří tyhle životní peripetie do literárního díla? Měly by se literární texty číst s ohledem na život?
Těžko říct. Na jednu stranu je jasné, že by autor neměl být čten spolu se svým životem, že jde v první řadě o literaturu – ale na druhou stranu nelze zpochybnit, že když nějaké dílo psal, žil svůj život. Je jistě snazší číst text jen jako literaturu než prizmatem životních osudů. Takové čtení se týká právě překladů. Když čtu texty ve svém jazyce nebo v jazycích, které znám, vždycky se na ně přilepí daleko víc věcí...

LN: Vaše knihy zatím nejsou v češtině k mání. Kterou byste českému čtenáři doporučil?
Nejspíš román Náměstí mého hrdiny, který vyšel v maďarštině před dvaceti lety. Je to dystopie, takový zvláštní příběh o tom, jak jedno náměstí v Budapešti začnou okupovat holubi, kteří si přejí vyrůst do velikosti člověka. Takže sledujeme vlastně zrod diktatury, jakési násilné mocnosti.

LN: Takže jste napsal vizi, která se v Maďarsku nyní naplňuje.
Tenkrát to tak nebylo míněno. Psal jsem dystopii o zrodu jedné moci, která může zachutnat. Může to sice vypadat, že jde o politický text, ale já se o politiku vážně tolik nezajímám...

Autor: