Černá Madona: O potřebě zázraku v Brně

Vznikl průvodce po brněnské historii a legendách, vyjde-li záměr hrát Madonu v exteriérech, ideální materiál pro turisty. Jako divadelní artefakt ale inscenace neobstojí. Plachý vypráví známý příběh: probíhá poslední fáze třicetileté války, Brno je v obležení Švédů. Na straně Brňanů plukovník Raduit de Souches, za hradbami třicet tisíc vojáků pod velením Lennarta Torstenssona. Vytrvalost a statečnost Brňanů, vojenský um Raduita de Souches, modlitby otce Martina Středy, Torstenssonem daný termín ústupu vymezený polednem, odbitým na petrovské věži, a zvonění o jedenácté.

Hra shromažďuje historická fakta, data, čísla i legendy. Brněnských pověstí je zde zmíněno hned několik. Městským radním visí nad hlavami vycpaný krokodýl a na jevišti nechybí ani druhá polovina notoricky známé dvojice „brněnské kolo a drak“. Autoři se urputně snaží vměstnat do dialogů přednášku z brněnské historie, výsledek ale působí komicky neobratně.

Černá Madona Brněnská: víc ilustrace než skutečné drama

Samotná směs legend a faktů ale autorovi na vystavění dramatu nestačí. Zdenek Plachý se proto pokusil kostru příběhu vyztužit podrobnějšími obrazy charakterů postav, skutečných i fiktivních, a doplnit ji milostným trojúhelníkem mezi statečným městským radním Ondřejem (Petr Halberstadt), jeho ženou Magdalenou (Jana Štvrtecká) a Raduitem de Souches (Martin Sláma). Kromě něj se nejvýrazněji na „zahuštění“ děje podílí postava zrádce Johanna Fischera (Ján Jackuliak) a líčení osobních útrap, jimž byl vystaven Torstensson se svojí ženou (Jan Grygar a Dana Pešková).

Děj navěšený na kostře původního příběhu je ale plný banalit. Vážnost, s níž je představován, pak shazuje i samotnou mariánskou legendu, o kterou autorům šlo. Ve scénáři jsou příliš často dialogy, o nichž je těžké rozhodnout, zda byly myšleny vážně: synovi radního Ondřeje hrozí smrt. Magdalena, jeho matka, se dovídá tuto zprávu. Vzápětí ale dokáže diskutovat s kamarádkou o změně života i účesu, od kudrn vede oslí můstek ke koláři Kudrnovi, děvčata si převypráví legendu o brněnském kole. Pak si Magdalena vzpomene na zajatého syna.

I milostná pletka není dramatem, ale sérií klišé, završených opět překvapivým dialogem, v němž Magdalena sama sebe vystaví zjištění, že ať se rozhodne pro rozchod s plukovníkem, nebo ne, vždy někoho zraní. Životnější postavou je radní Johann Jána Jackuliaka, postava směšného intrikařícího zrádce. Přehlídka plochých charakterů ve známém příběhu je završena průvodem s obrazem Madony, zjevením Panny Marie a vítězstvím Brňanů.

Patos, banalita v jazyce i ději či záliba v zobrazování násilí (oslepení zajatce) mohly být u Plachého (respektive Střeženého Parnassu) ve starších inscenacích považovány za součást mystifikace a hry se žánrovými klišé. Jestliže dřív mohla provokovat nepřesně vyslovená míra nadsázky, která znejisťovala autorský a režijní postoj, zde nemá divák žádný důvod vnímat banalitu jako záměrnou součást hry. Plachý vytváří historické plátno o jezuitovi Martinu Středovi a obrazu Panny Marie Svatotomské pomocí doslovných a ilustrativních prostředků, píše neobratné plytké dialogy („Duše celého Brna cítí tvou bolest.“), libuje si v patosu podpořeném výběrem hudby. Inscenace působí kazatelsky a nechtěně komicky.

Planoucí srdce na hrudi

I výtvarné řešení používá ilustrativní motivy a kýč, aniž by s nimi dál pracovalo. Daniel Dvořák ohromí diváky citací kostelního interiéru, ale krokodýl prvoplánově visící v radničním sále nebo prasklina v jeho stěně rudě probleskující v dramatických momentech jsou prvky, které jsou nechtěně směšné, pokud nejsou ukotvené v jasněji formulovaném záměru. Podobně je to s Pannou Marií procházející jevištěm i hledištěm jako oživlý pouťový obrázek v modročerveném plášti a s planoucím, trním orámovaným srdcem na hrudi. Videoprojekce Tomáše Hrůzy předělují jednotlivé scény, prostupující se obrazy se tematicky pohybují mezi portréty aktérů, obrazy madon, barokních zátiší a končí u záběru současné brněnské ulice. Divák může být zaskočen, když je doprovodí hlas ze záznamu – připomínající dikcí muzejního audioprůvodce – informující o obrazu Panny Marie Svatotomské nebo o pojmu zázrak. Z hlediště zaznívá smích. Kdyby ale šlo o záměrný žert, znovu – musel by mít jasné místo ve struktuře inscenace.

Není snadné psát o herectví v této inscenaci. Soubor činohry je (nejen v Černé Madoně) v nezáviděníhodné situaci. Za daných podmínek dělá, co může. Výrazný je komediální výkon Jána Jackuliaka. Občasné přehrávání mu lze odpustit, stejně jako ostatním, bojujícím s plochými charaktery, od kterých se čeká drama lásky, cti a morálky.
Divadelní tvorba Zdenka Plachého (a Jiřího Šimáčka, druhého z autorů uměleckého sdružení Střežený Parnass) bývala vnímána jako kontroverzní a provokativní. Již v několika inscenacích v brněnském Národním divadle se ale Plachý jeví jako tvůrce poměrně konzervativní, který zápasí se základními autorskými i režijními dovednostmi. Kam přesně směřuje činohra Národního divadla pod jeho vedením? A na jaký zázrak čeká?