S generálním manažerem České filharmonie Robertem Hančem o cestě filharmoniků do newyorské Carnegie Hall i o tom, co muzikantům pomáhá v proslulosti.
Lidovky.cz: Jak dlouho trvá příprava rezidence České filharmonie v newyorské Carnegie Hall?
Tři až čtyři roky, protože Carnegie Hall patří mezi sály, které plánují s takhle velkým předstihem. Konkrétní projekt jim proto musíte nabídnout opravdu velmi brzy.
Lidovky.cz: Nabízeli jste alternativní programy, dávali jste si nějaké podmínky?
Podmínky si člověk dávat nemůže, ne v Carnegie Hall. Tím by o tu příležitost přišel. Je to slavný sál, ve kterém chce vystupovat snad každý významnější umělec. Věděli jsme, že v roce 2024 bude český hudební svět slavit velká výročí – Smetanovo, Sukovo, Nedbalovo apod. – a že půjde o rok české hudby. Směr byl tedy od začátku jasný: česká nebo převážně česká hudba. Sálu se to líbilo. Obvykle si Carnegie Hall přeje, aby to, co do New Yorku přivezete, bylo osobité.
Robert Hanč.
Mnoho slavných orchestrů navrhuje Mahlerovy symfonie, i my to děláváme, Šostakoviče, velké partitury Richarda Strausse, beethovenovské cykly a podobně. Takové programy nám všem ale Carnegie Hall vrací s vysvětlením, že je u nich hraje nebo chce hrát téměř každý, a že tedy nejsou v ničem nové nebo jiné, že jim chybí osobitost. Po měsících jednání nám k naší velké radosti potvrdili Glagolskou mši Leoše Janáčka, Mou vlast Bedřicha Smetany, respektive výběr z ní, a Symfonii č. 5 Gustava Mahlera, protože i on k České filharmonii a české hudbě svým způsobem patří.
Lidovky.cz: Prozradíte, co u pořadatele neprošlo?
Neprošel nám třeba Josef Suk, kterého jsme navrhovali a který letos slaví velké výročí, 150 let od narození. Většinou se Carnegie Hall zdráhá dát někomu víc než jeden koncert, a když už někomu svěří třeba dva koncerty, nebo dokonce tři, jako je to u nás, bývají opatrní. Jde o velký sál, který není jednoduché vyprodat. Naplnit ho dvakrát nebo třikrát jistě vyžaduje dosti velké úsilí.
Souhlasili s Janáčkem a Smetanou, byť v Americe nejde o díla známá. My jsme naopak vyšli vstříc jejich požadavku zařadit do programů Dvořákovy koncerty pro klavír, housle a violoncello. Velkou debatu jsme vedli také o sólistech, protože umělci, kteří fungují jim v New Yorku, nemusí vyhovovat nám. Každý máme svou množinu umělců, těch, kterým věříme – umělecky, reputačně i jinak. Množiny se vyskládají na stůl, hledá se průnik, následně sólisty oslovujeme a oni třeba nemohou – mají plné kalendáře, plánují na mnoho let dopředu.
Zhruba rok tedy domlouváme programy, hledáme sólisty, bavíme se o rozsahu projektu – máme ambiciózní plán, jeden koncert nestačí, chceme velkou rezidenci nebo festival, ovšem Carnegie Hall byla dlouho opatrná, dlouho nám nic nepotvrzovala, říkala no jeden koncert určitě, možná dva. Tři? Nevíme.
Lidovky.cz: A pak?
Když vám sál konečně všechno potvrdí, máte rezidenci, sólisty i program, přichází jednání o podmínkách a o obchodním modelu. Existují nejrůznější přístupy: řeší se, jestli půjde o takzvaný all inclusive honorář, což znamená, že pořadatel nabídne více peněz, ale neposkytne vůbec žádné služby, nebo jestli honorář bude nižší, ale pořadatel přidá třeba ubytování, místní transfery nebo letenky.
Skončili jsme u modelu prvního, all inclusive honoráře, ale nadto pořadatel platí všechny sólisty. Zde je třeba říci, že americké zájezdy bývají ztrátové a nelze si je představit bez podpory velkorysých sponzorů, včetně skupiny PPF, globálního partnera ČF, a Nadace pro rozvoj České filharmonie. Když je vyjednaný honorář, pracuje se na smlouvách, i to spolyká velké množství času, často kvůli odlišnostem právních systémů.
Lidovky.cz: A to teprve nastupuje logistika.
Logistická fáze přípravy takového turné bývá nejintenzivnější. Začíná dejme tomu rok a půl před zájezdem. Oddělení zájezdů, nyní ve složení Eliška Volfová, Ľubomíra Demská a Veronika Hladká, se nenudí, naopak se velmi, velmi zapotí. Na takový zájezd totiž letí přes sto hudebníků, doprovodný personál, technici orchestru, kteří se starají o pódium, nástroje a tak dále.
Vždy bereme lékaře, protože tím, jak nás je hodně a letíme na dva nebo tři týdny, je téměř jisté, že někteří z nás onemocní a svou nemoc budou šířit napříč orchestrem – těleso spolu tráví hodně času, na pódiu, v autobusech, v letadlech nebo ve vlacích, to jsou pro šíření nemoci ideální podmínky. V uplynulých letech zase s orchestrem na zájezdy začali létat fotograf, kameraman, kolegové z oddělení komunikace, naši fundraiseři apod. Každý z nás potřebuje letenku, ubytování a vízum, cestovní dokumentaci dnes potřebují také naše nástroje a její vyřizování trvá strašně dlouho.
A to pořád mluvím o standardním zájezdu, ovšem tento je specifický v tom, že do New Yorku neletí jen orchestr, Česká filharmonie, ale také Pražský filharmonický sbor, a že náš český týden v New Yorku má navíc rozměr edukační, má svou komorní část, má také rozměr společenský. Řadí se mezi největší nebo nejambicióznější projekty v novodobé historii orchestru. Proto na něm v Rudolfinu dělá každý, kdo má ruce a nohy.
Lidovky.cz: Čekáte, že vám rezidence v Carnegie Hall otevře cestu třeba k turné po Spojených státech? Nebo tak daleko ještě nemyslíte?
Část kolegů z oboru se domnívá, že Carnegie Hall je nejlepší sál na světě. Nevím, neumím to posoudit. Existují i další výjimečné sály. Tomu, proč to říkají, ale rozumím – kvalita toho, co Carnegie Hall dlouhodobě dělá, je vysoká a škála jejích činností velmi pestrá. A samozřejmě proto, že jsou významní, se o koncerty u nich všichni pereme, ať už jde o orchestry, komorní soubory, zpěváky, anebo instrumentalisty. V tom je naše rezidence zásadní. Tří koncertů v Carnegie Hall se v této sezoně dočkají jen tři orchestry – Berlínští filharmonikové, Vídeňští filharmonikové a právě Česká filharmonie.
ROBERT HANČ (47)Hudební manažer a pedagog absolvoval pardubickou konzervatoř v oboru hudba ( 1998) a anglistiku a amerikanistiku a taktéž hudební vědu na FF MU v Brně (2006). Mezi lety 1996 a 2010 se věnoval pedagogické činnosti,absolvoval také stáže na Queen’s University nebo University of London. Od roku 2005 do roku 2011 byl manažerem orchestru ve Filharmonii Brno. Od roku 2011 je generálním manažerem a uměleckým ředitelem České filharmonie. |
Lidovky.cz: To je velmi prestižní společnost.
Určitě nám rezidence pomůže, bude jedním z důležitých kroků v již mnohaleté snaze České filharmonie stále lépe prezentovat českou kulturu. Právě rezidence řadíme mezi své priority. Když ve významném sále zahrajete jednou, váš prostor ukázat českou hudbu není velký. Když v tom místě zahrajete dvakrát, je to lepší, když třikrát, je to ještě lepší. A když získáte celý český festival, zanechaná stopa bude výrazná. To je asi hlavní smysl rezidencí.
Roli ale hraje rovněž ekologie. Čím je více rezidencí, tím je méně letů, což je v době současné environmentální krize významný moment, i proto máme ze získaných rezidencí radost.
Lidovky.cz: A asi to není tak únavné.
Ano, neméně důležitou výhodou větších či menších rezidencí je kondice hráčů a hráček orchestru. V případě tradičního zájezdu všichni vstanou, dají si sprchu, obléknou se, nasnídají se, zabalí si a pak nasednou na hodiny do vlaku, autobusu nebo letadla. Pak se rychle ubytují, dají si oběd a přesunou se do sálu. Následuje zkouška, koncert a druhý den stejně, třetí den stejně. Po pár dnech jsou unavení, každý by byl, a je těžké podat optimální výkon. V případě rezidencí je množství času stráveného cestováním menší a těleso může podat lepší výkon.
Lidovky.cz: Česká filharmonie získala titul Orchestr roku od časopisu Gramophone. Budou pořadatelé vstřícnější? Nebo dají vám volnější ruku?
Takové ocenění pomáhá, lidé z mého oboru totiž berou časopis Gramophone opravdu vážně. Když jsme cenu získali, přišla řada gratulací, často od významných lidí. Měl jsem dokonce pocit, že někteří pořadatelé, kteří v minulosti váhali, jsou vstřícnější. Například Helsinky, do kterých se člověk těžko dostává, téměř totiž nezvou zahraniční orchestry.
Letos pozvali jediný, Clevelandský orchestr s dirigentem Franzem Welserem-Möstem. Když má pořadatel místo nebo finance jen na jeden orchestr, šance, že pozvou vás, není velká. Teď to ale vypadá dost nadějně, není vyloučené, že na Helsinském festivalu vystoupíme v roce 2026. Cena časopisu Gramophone tedy pomáhá, ale opět: jde jen o jeden z mnoha kroků.
Pavel šéfa přiveze. Prezident naskočil do klipu filharmonie ve stylu Sám doma |
Lidovky.cz: Jaký vliv mají výkony orchestru na zájezdech? Vyměňují si pořadatelé mezi sebou informace o tom, jaké „to bylo“?
Nevím, jak moc spolu komunikují jednotliví pořadatelé, někteří určitě ano. Na tom, jak orchestr zahraje, samozřejmě záleží, bez toho to nejde, to je alfa a omega všeho. Když orchestr nezahraje dobře, nikdo ho nepozve zpět. Přední sály chtějí plný sál, tzv. full house, to ano, avšak chtějí také mimořádnou kvalitu.
Co se týče značky České filharmonie, velmi nám teď pomáhají dirigenti, nově třeba slavný Simon Rattle, který nás má rád, proto o orchestru mluví. Zmíní se, řekne jinému dirigentovi, v jak fantastické formě náš orchestr je: Jeď tam, diriguj tam, užiješ si to. Dalším zdrojem pozitivních referencí jsou recenze. Když orchestr podá skvělý výkon, píšou o něm zahraniční novináři. To nám pomáhá. Pak jsou tu nahrávky, za něž orchestr může získat ceny nebo nominace. A tohle všechno, skvělé hraní České filharmonie a celý tento komplex pozitivních referencí, nás staví do dobrého světla.
Lidovky.cz: Když se dostanete do takové opravdu exkluzivní společnosti, pomáhá vám to při dramaturgii?
Určitě nám toto postavení pomáhá, i když v pozici, v níž bychom si diktovali repertoár, zatím nejsme. Věřím tomu, že například Berlínská filharmonie je v tomto o dost silnější. My jsme na tom byli vlastně špatně, museli jsme ustupovat. Je to ale rok od roku lepší, daří se nám prosazovat skladby, kterým pořadatel na začátku nevěří. Na letním zájezdě s Jakubem Hrůšou jsme hráli třeba symfonii Asrael.
Hodně je to o důvěře publika, o tom, jestli nás lidé v zahraničí znají a jestli nám věří. Čím ale rozhodně být nechceme, je skanzenem české hudby, kdy si promotéři řeknou: Česká hudba? V tom jsou Češi fantastičtí, ovšem jinou hudbou pověříme radši ostatní. Proto máme já i kolegové radost, že jsme byli na zájezdech s Čajkovským, s Šostakovičem, několikrát s hudbou Gustava Mahlera, chystáme zájezdy s Mendelssohnem, Ravelem nebo Stravinským. Mahlera jsme hráli třeba v Bratislavě, ve Vídni a v New Yorku, právě v Carnegie Hall.
Lidovky.cz: Zatím nehrozí, že byste přijeli do Carnegie Hall a řekli: Budeme hrát Kabeláče?
Přál bych si, aby to tak bylo. Samozřejmě bychom pak hudbu Miloslava Kabeláče, a to dělají podle mě i Berlínští, museli hrát v kombinaci s něčím, co přitáhne posluchače. Lidé přijdou třeba na Dvořáka, ale slyší také Kabeláče a řeknou si, no to je mimořádné, to jsem ještě neslyšel, to jsem nevěděl. A začnou se pídit, jestli Kabeláč nenapsal i další skladby, jako že napsal. Tohle je ta cesta.
