Lidovky.cz: Připravujete novou hru, která se jmenuje Someday You’ll Return (jednoho dne se vrátíš). Odehrává se v moravských lesích a bude to psychologický horor, hodně výpravný. Co vás inspirovalo k prostředí, ve kterém se to bude odehrávat? Máte nějaký vztah k moravskému folkloru?
Jan: Aktuálně máme dva typy prostředí, moravské lesy a do toho se střídá oblast Českého Švýcarska. Jsou tam tedy tyto dvě geografické oblasti a shodou okolností (a ona to tedy není náhoda) jsou to krajiny našeho mládí. Moravské lesy jsou doména Lukáše, kde vyrůstal a má to velice dobře prochozené, a já jsem původně z Liberce, takže ta krajina severu je bližší mně. Ale v téhle hře se ty lokality objevují, protože odrážejí příběh hlavního hrdiny, takže to má smysl nejen pro nás, ale i pro příběh.
  |
Lukáš: Co se týče toho prostředí, tak česká příroda má svoje specifika, liší se třeba od skandinávské přírody, která je ve hrách hodně zprofanovaná, nebo americké, takže to není všechno takové efektní. Česká příroda je hodně stará a tak jsme vycházeli v příběhu z míst, kde se odehrálo něco v historii. Zkoumali jsme legendy, které se nám líbí, jsou součástí folkloru a snažíme se je použít ve hře ne přímo exaktně, ale snažíme se je upravit pro naše potřeby. Základ legend tam je. My ta místa známe, máme je prochozená, takže některé lokality jsou tam přetvořené, že je člověk pozná. Dokonce u některých lokalit ve hře jsou QR kódy, které vám dají odkaz přímo na mapu.
Videohra Someday You'll Return (2020). | foto: CBE Software
Lidovky.cz: Když se vrátíme k legendám, můžete nám říct nějakou legendu, která vám přijde nejzajímavější?
Lukáš: My máme jednu strašně oblíbenou, protože je nejvtipnější. Legendy použité ve hře jsou většinou temnější, ale tahle je naše oblíbená.
Jan: Pojednává o velice zbožném sedlákovi, který chodí každou neděli do kostela, a když se vrátil domů, tak vzal svoje oblečení a hodil ho proti stěně a oblečení tam drželo. Jednoho dne vidí během bohoslužby, že za oknem stojí čert a něco si zapisuje. Sedláka to naštve, hodí oblečení o stěnu, ale to tam nedrží a to ho naštve ještě víc a udělá si boty z chleba, které si obuje. V tom okamžiku ho podběhne divoká svině a on teď musí na té svini jezdit po lesích a strašit.
Lukáš: My jsme zjistili, že ty pověsti jsou studnice naprosto surrealistických nápadů. Nemá to moc obdoby, dějí se tam naprosto nesmyslné úkazy.
Jan: Je tam krásně vidět, jak se prolíná tradice té víry a pohanskosti. My ve hře máme mechaniku, která se legendami zabývá, není to součástí hlavního příběhu, ale zatímco bude hráč procházet světem, tak tam může legendy odhalovat.
Lidovky.cz: Podle ukázky bude hra z pohledu první osoby. Proč zrovna toto rozhodnutí?
Lukáš: Právě proto, že to je psychologický horor, tak se hodně řeší různé emoce a nastavení mysli člověka. V animacích a interakcích vidíme ruce hlavní postavy. Ta animace reflektuje hlavní postavu a když to hráč vidí ze sebe, dokáže se víc vcítit do osoby, za kterou hraje.
Jan: Já si umím představit, že kdybychom byli velký tým a měli velký rozpočet, tak by se to dalo udělat, ale vzhledem k tomu kolik nás je a jaký máme rozpočet, tak je tohle pro nás mnohem přímější a čistší cesta.
Lidovky.cz: Vaši společnost tvoříte dva a teď se k vám přidal ještě Lukášův bratr.
Lukáš: My hru tvoříme už pět let a Lubor, můj bratr, se přidal před rokem, ale dělá na tom vlastně na full-time.
Jan: Už ho bereme jako součást týmu.
Lukáš: A pak máme další kontraktory pro profesně specifické oblasti, kde se necítíme úplně jistě…
Jan: Třeba dabing ženských rolí (smích).
Lukáš: Nebo na to nemáme čas. Ta hra je obrovská na takový tým a některé věci nejsme schopni zvládnout sami. Za námi třemi ale stojí 95 % práce.
Lidovky.cz: Bude vaše hra obsahovat otevřený svět, nebo bude vytyčená cesta pro hráče, kterou musí projít?
Jan: Původní nápad byl otevřený svět, ale pak jsme si uvědomili, že kdyby člověk nešel tou kritickou cestou, tak by nebylo co dělat. Svět je polootevřený, jsou tam místa, kde můžete zkoumat, jsou tam poschovávané věci k objevování, ale základní směr hráče je poměrně jasně daný. Snažili jsme se, aby se běžní hráči ve hře neztráceli, což byl na začátku náš problém.
Lukáš: Vzhledem k tomu, že je to příběhová hra, tak ztrácí dynamiku, když tam hráč dvě hodiny něco hledá a nebaví ho to, ztratí tenzi a motivaci. Což byl hlavní důvod, proč jsme to takhle udělali.
Jan: Pro navigaci používáme český turistický systém, mapy, značky na stromech, rozcestníkové cedule. Zjistili jsme, že je univerzálně pochopitelný i pro zahraniční hráče, takže my si s tím hrajeme, aby to bylo snadno navigovatelné.
Videohra Someday You'll Return (2020). | foto: CBE Software
Lidovky.cz: Kdo je pro vás cílová skupina? Míříte na zahraniční trh?
Jan: My to máme sestavené systémem narativní pyramidy, základem je strach a hledání ztracené dcery, která utekla z domu. Je to věc pochopitelná pro každého rodiče a reálie, které tam stavíme nad rámec, legendy, turistické stezky, tomu dodávají koření, které v generičtějších hrách nenajdete. Hráči děláme okénko, které je zajímavější, než kdyby to bylo v univerzálním prostředí. Chtěli jsme, aby hráč, kromě toho, že tam řeší jasně uchopitelné drama, které se týká vztahu rodiny, což je to nejděsivější na celé hře, tak jsme mu to chtěli nabídnout v kulisách, které nemusí znát. My si vážíme našich českých hráčů, vyjde i krabicová verze hry, ale česká kupní síla je velice malá, proto míříme na zahraniční trh, na všechny, kdo mají rádi narativní hry s dospělejším příběhem.
Lukáš: Aktuální výhoda je, že slovanská kultura je teď docela v kurzu, což jde vidět třeba na úspěchu Zaklínače.
Lidovky.cz: Kromě reálných scén ve hře máte i surrealistické, snové lokace. Bude to kombinace těch dvou stylů?
Jan: Ona je to transformace krásného lesa do něčeho divného a jde o převzetí nadvlády nad prostředím.
Lukáš: My se snažíme hrát si s nějakým symbolismem a symbolikou všech prvků, které se v příběhu vyskytují. Jen je to hyperbola událostí, které se ve hře staly. Když si člověk bude chtít hledat vztahy mezi tím co a proč se děje, zjistí, že nejsou úplně nahodilé. Hodně se prolíná, jestli je to realita nebo sen, finální interpretace je na hráči.
Jan: Pokud se hráč bude chtít dopracovat k naší interpretaci, bude se muset hodně snažit. My věříme tomu, že jsme tam nechali hodně indicií, ale hráč je nedostane na stříbrném podnosu.
Videohra Someday You'll Return (2020). | foto: CBE Software
Lukáš: Líbí se nám mechaniky post-herní komunikace, které prohlubují zážitek. Hráč nad tím může přemýšlet i z pohledu, který ho třeba nenapadl a může si přečíst, jak to mohlo být.
Jan: Hra nekončí vypnutím hry v menu, ale končí přemýšlením nad situacemi, které diskutují hráči mezi sebou. Co se týče šifer a skrytých věcí, máme jich dost na to, abychom zaujali i běžné hráče, kteří na to nemají tolik času, tak i obsesivní fanoušky. Máme ve hře více konců, takže jde o to, jakým způsobem to hráč hraje, což se odrazí v závěru. Ten reflektuje vztah hlavní postavy k světu a příběhům a to je pro nás důležité.
Lidovky.cz: Kromě psychologie, která tvoří velkou část té hororovosti, jsou ve hře i fyzičtí nepřátelé?
Oba: Jsou.
Jan: Jde o to, že nemáte v ruce žádnou zbraň, takže se musíte naučit se s tím vypořádat jinak než agresivně, ale všechno to jsou manifestace nějaké části příběhu.
Lukáš: Je tam nebezpečí.
Lidovky.cz: Je součástí hry ukrývání, schovávání, inspirovali jste se nějakou konkrétní hrou?
Jan: Věci, které tam jsou, nejsou agresivní vůči hráči až do okamžiku, kdy je hráč vyruší. To bylo například v japonském hororu Siren. My se snažíme o to, aby byly součástí světa.
Lukáš: Ta postava se tam dostane jako vetřelec, není to „hlavní hrdina“, jen prochází tím světem. Ještě můžeme uvést Silent Hill nebo třeba poslední Outlast.
Lidovky.cz: Hra mi hodně připomíná Firewatch. I tady byla nějaká inspirace?
Lukáš: Spíš než vizuálně, protože Firewatch je hodně stylizovaná věc, inspirovala mě hlavně atmosféra toho prostředí. Člověk se hned dostane do té nálady, takže to mě inspirovalo.
Jan: Mně se líbí, že když jsme hru ukazovali u nás na festivalech nebo konferencích, tak lidé říkali, že mají pocit, jako by vylezli za barákem do lesa. A to jsme měli pocit, že se nám to povedlo.
Lidovky.cz: Hra vychází 14. dubna. Stíháte vydání?
Lukáš: Zatím nevíme, ale budeme muset (smích).
Jan: Zatím si pevně věříme.
