O hojnost prázdninové operní nabídky se u nás i letos postaraly zejména festivaly a soubory, které se věnují staré hudbě – Czech Ensemble Baroque pod vedením Romana Válka či Ensemble Damian s Tomášem Hanzlíkem. Jejich inspirativní pestrost s operními delikatesami ještě rozšířilo Jihočeské divadlo uvedením Pucciniho Turandot na otáčivém hledišti.
Znojemský Saul s triumfem sboru, Schrotta a Vylíčilové
Letošní jubilejní 15. ročník Hudebního festivalu Znojmo vyvrcholil scénickým uvedením oratoria Saul Georga Friedricha Händela. Oslava tohoto „festivalu jako víno“ s jeho nezaměnitelně přívětivou atmosférou to byla velkolepá – z provedení Czech Ensemble Baroque pod vedením Romana Válka a Czech Ensemble Baroque Choir se sbormistryní Terezou Válkovou přímo tryskala mladistvá energie a muzikantská radost.
Saul popisuje závěrečnou část života prvního izraelského krále, který se v bojích s Pelištejci zpronevěří Hospodinovu přikázání a dostane se do konfliktu s Davidem, na jehož vojenské úspěchy žárlí. Režisér a zároveň autor scény a kostýmů Tomáš Ondřej Pilař zvolil pro scénické řešení statického oratoria nosné východisko: před obří fresku bibienovské barokní iluzivní scénografie umístil plátno s fotomontáží barokních fresek na starozákonní a mytologická témata z doby vzniku Saula.
Hlavní předností znojemského Saula bylo ovšem obsazení. Pro titulní roli sebevědomého vládce, kterého závist a obava ze ztráty moci dovede až k trýzni osamění, má Adam Plachetka hutný, ale stále ještě dostatečně pohyblivý basbaryton. Kontratenorista Andreas Scholl přesně vystihl mírnějšího Davida a polský tenorista Krystian Adam oba komplementárně doplnil v roli Saulova syna Jonathana. A jak Kristýna Vylíčilová s jasným sopránem, tak Natalia Rubi s tmavším dramatičtějším hlasem vystihly odlišnost charakterů dvou Saulových dcer – Davidovi oddané Míkal a vůči Davidovi naopak povýšenecky naduté Merab.
Klíčovou úlohu má v Händelově Saulovi sbor – a jeho výkon s propojením pěveckého mistrovství a absolutní herecké koncentrace ze znojemského uvedení Saula učinil opravdu mimořádnou událost.
Stále objevitelské a pestré Olomoucké barokní slavnosti
Taková koncentrace objevitelské dramaturgie, jakou na Olomouckých barokních slavnostech dokáže představit Tomáš Hanzlík, u nás nemá obdoby. Coby impresário, skladatel, dirigent, režisér, výtvarník, ale i hráč na smyčcové nástroje a muzikolog se svým Ensemble Damian oživuje partitury i scénické postupy barokního hudebního divadla s „nakažlivou“ posedlostí.
Po vtipné paralele Dittersdorfovy serenaty Jupiterův tribunál se současnými diskusemi o směřování EU Hanzlík pokračoval ve znovuobjevování osobnosti Františka Antonína Míči, hudebníka ve službách uměnímilovného hraběte Johanna Adama z Questenbergu v Jaroměřicích 2. poloviny 18. století. Letos zazněla Míčova nejstarší kompozice, k níž se dochovala i hudba – jeho sepolcro (oratorium provozované se scénickými prvky Božího hrobu v kostele o velikonočním Svatém týdnu) Zpívané rozjímání některých tajemství hořkého umučení a umírání pána a spasitele našeho Ježíše Krista z roku 1727, a to v půvabném dobovém českém překladu původně německého libreta.
Alegorii s postavami Outrpnosti, Duše a Hříšníka, kteří v melodicky nápaditých partech vyšperkovaných koloraturami litují svých poklesků a děkuji za Kristovo spasení, Hanzlík zasadil do kontextu barokního kázání Pavla Josefa Axlara a cembalového koncertu Josefa Antonína Štěpána v brilantním podání Martina Smutného.
Oscilací mezi vážným mytologickým námětem o krásné Kalistó (zde Elice) svedené Diem a nevázanou komikou zaujalo uvedení opery Pietra Andrey Zianiho L’Elice. Vládce bohů Jupiter tu je v přestrojení za dvořana ve vtipné nadsázce kontratenoristy Martina Ptáčka směšně dychtivý milostný dobyvatel krásné nymfy Elice s plným sopránem Hany Holodňákové, zatímco životní moudra pronáší sluha Rolo (Vincenc Ignác Novotný).
Rozluštěné hádanky Turandot před otáčivým hledištěm
Otáčivé hlediště je letní scénou Jihočeského divadla v Českých Budějovicích a operní inscenace zde mají atmosféru opravdu úchvatnou a jedinečnou. A neplatí to jen pro Rusalku nebo Bystroušku, které jsou do přírodního prostředí přímo zasazeny, ale, jak se ukázalo, i pro Turandot. Inscenační tým Tomáše Ondřeje Pilaře pojal dávný příběh o kruté princezně, jejíž tři hádanky rozluští až její krásou uhranutý tatarský princ Kalaf, velkolepě. Nejen počtem posíleného sboru JČD, statistů i dětí. Inscenátoři naplno využili dynamiku proměn s Bellárií coby císařským palácem, pavilonem s obřím lampionem nebo loukou s desítkami osvětlených balónků ve tvaru slzy, které se vznesou ve chvíli, kdy obětavá Liu spáchá sebevraždu.
Tentokrát se dařilo překlenout úskalí, když sólisté bez pomoci zvukové techniky musí uzpívat dramatické party a ještě se k tomu po parku dost naběhají. V hlavních rolích obstáli všichni v čele s Anastasiyou Roytmanovou jako Turandot a Paolem Lardizzonem v roli Kalafa.
