LN: Jak jste prožíval premiéru v Cannes?
Film jsme dokončili těsně před tím, na festivalu jsem ho hned viděl se svými rodiči a blízkými. Cítil jsem se ten večer extrémně zranitelný, celou dobu jsem zavíral oči, zatímco představitel Lařina otce vedle neustále brečel. Tehdy jsem poprvé viděl, jaký má Dívka dopad na diváky.
LN: Cítil jste se jako debutant pod větším tlakem, když si vás do programu vybral tak slavný festival?
Tlak jsem zažíval hlavně celé čtyři roky při vzniku filmu a působil jsem si ho sám. Chtěl jsem natočit to nejlepší, co dokážu. Když jsem pak slyšel, že jedu do Cannes, vlastně se mi ulevilo. Znamenalo to, že mě budou promítat mezi filmaři, které považuju za své hrdiny.
  |
LN: Z čeho snímek Dívka vyšel?
Poprvé jsem na tenhle film pomyslel v roce 2009, když mi bylo osmnáct a zrovna jsem začínal studovat film. Narazil jsem v novinách na článek o mladé dívce, která chce být balerína, ale narodila se v těle kluka. Hned mě zaujala ta kombinace a její rozpor. Postava, která si vybrala kariéru, v níž hraje ústřední roli její tělo, a zároveň má ke svému tělu složitý vztah, skoro až odpor. Image baleríny k tomu chápu jako největší symbol ženské formy, sen o této dráze mi tak připadal symbolický. Ten příběh podle mě hodně říká o našich společenských normách, co lidi chápou jako maskulinní a femininní. Já podporuju ty, kteří do naší klasické představy o ženách a mužích vnesou diverzitu. Proto se mnou tohle téma zůstalo tak dlouho, až se z něj stal můj první film. Věděl jsem, že krátký snímek by na něj nestačil. Jakmile jsem v roce 2014 odpromoval, začal jsem na Dívce pracovat.
LN: Od roku 2009 se zobrazení translidí ve filmech docela změnilo.
Se zájmem jsem to sledoval. Tohle téma začalo být víc vidět, lidi jsou už připraveni o něm mluvit, chtějí mu porozumět. Je dobře, že se Dívka dostala ven v době, kdy problematika transgenderu začala veřejnost zajímat. Smysl filmu a umění obecně je přimět lidi k většímu pochopení a empatii. To podle mě Dívka dělá, ale jinak než jiné snímky o transgenderu. Náš film se nesoustředí na svět kolem hlavní hrdinky. Vedlejší postavy ji podporují, chtěl jsem totiž, aby konflikt neprobíhal mezi ní a světem kolem, ale mezi ní a jejím vlastním tělem. Díky tomu může chybovat, nemusí být oběť okolí, ale někdo, kdo je drsný sám na sebe.
LN: Dával jste si pozor, abyste se váš film líbil transkomunitě?
Jde o to, bít se v aréně udatně, říká spisovatel Michal Šanda |
Určitě jsem vůči ní cítil zodpovědnost. Chtěl jsem, aby obsahoval správné lékařské informace i aby vykreslil transosobu věrohodně emocionálně. Na druhou stranu, točil jsem portrét jedince s problematickým vztahem k tělu, ne celé komunity. Ten film neříká, že každý transčlověk si prochází zrovna tímhle. Lara nedokáže přijmout své tělo. Přijde mi pozoruhodné, že v naší společnosti za vás lidi od okamžiku narození vybírají, jestli jste holka nebo kluk, podle toho, jak vnímají vaše tělo. Nálepku genderu dostaneme ještě dřív, než známe sami sebe nebo ostatní. Pro spoustu lidí to takhle funguje, jenže pro některé ne. Rád bych věřil, že existuje způsob, jak se tomuhle nálepkování vyhnout.
LN: Dívka se dá vnímat i jako obecnější příběh o pubertě, čase, kdy se člověk učí přijmout sám sebe. Silně působí zvlášť scény s Larou a jejím otcem, v nichž se jí on snaží pomoct, ale ona se mu nedokáže svěřit. Nemusíte být transgender, abyste tyhle pocity znali.
Přesně. Transgender tvoří jen jeden z prvků Lařiny osobnosti, také to je tanečnice, adolescent, prostě člověk, i její spolužáci poznávají svá těla. Film mluví o pubertě stejně jako o genderu.
LN: Kolik se ve snímku odráží vašich vlastních emocí a zážitků?
Když jsem vyrůstal, byl jsem dost femininní a docela mě to mátlo, měl jsem pocit, že to je špatně. Ne že by to mi někdo vyloženě předhazoval, ale vycítil jsem, že se ode mne čeká něco jiného. Proto rád říkám, že jsem Dívku natočil pro své mladší já. Lara se odvážně vzepře běžné představě o holkách. Prostě si vybere být sama sebou, což u ní znamená dívkou. Pokud to okolí nechce akceptovat, jeho škoda. I proto neukazujeme možné negativní reakce ostatních. Ten film je o ní.
LN: A díky tomu Dívka stojí na jednom herci, mladičkém debutantovi Victoru Polsterovi. Jak jste ho našel?
Hned když jsme napsali scénář, říkali jsme si, že Laru bude dost těžké obsadit. Potřebovali jsme tři kvality: Tanec, který měl herec sám předvést, protože jsem ho chtěl ukázat zblízka. Pak herectví, aby se dotyčný nebál kamery a byl před ní přirozený. A k tomu musel vybraný komplexně reprezentovat transgender identitu, musel být elegantní a vyzrálý. Viděl jsem 500 mladých lidí, kluky, holky, transholky, jenže vždycky jim chyběla jedna ze zmíněných kvalit. Už jsme byli zoufalí, začali jsme obsazovat vedlejší role a najednou se v jedné ze skupin tanečníků objevil mladík, který jen vešel a hned jsem viděl pouze jeho. Měl v sobě něco andělského, co přesahovalo kategorie holka/kluk. Když se začal hýbat, připomínal mi mě samotného i onu dívku, která mě k filmu kdysi inspirovala.
LN: Vy jste tu dívku, o níž jste četl v novinách, kontaktoval?
Ano, přijela i do Cannes. Všechny ty pozitivní reakce na film pro ni znamenají vítězství, týkají se vlastně i její odvahy.
LN: Kdy jste musel být během natáčení Dívky nejodvážnější vy?
Nejtěžší scéna pro mě byla ta s kamarádkami během přespání u jedné z nich, jediný okamžik, kdy vidíme agresivitu vůči Laře. Victor se v té době už do Lary úplně ponořil a bral vše hodně citlivě. Jako režisér jsem chtěl, aby se k němu holky chovaly tvrdě, zároveň jsem jako člověk chtěl před nimi svého herce chránit.
LN: Většinu filmu využíváte ruční kameru, která se pohybuje blízko Laře, ke konci se ale obraz uklidní a najednou obsahuje hodně napětí.
O konci samozřejmě mluvit moc nebudu, ale chtěl jsem, abyste si mohli vybrat a nevidět to, co tam Lara dělá. Chtěl jsem i tehdy zachovat eleganci zbytku filmu. Čas je v celém filmu velmi důležitý. Pro Laru ubíhá moc pomalu, chce ho zrychlit, což nejdřív cítíte díky střihu. Na konci se vše zpomalí, protože Lara pochopí, že čas urychlit nedokáže. Víc prozrazovat nebudu.
LN: Belgický film zatím na festivalech nejvýraznější zastupovali bratři Dardennovi. Jaký máte vztah k jejich dílu?
Líbí se mi, jak používají ve svém filmovém jazyce choreografii, jak ji vytvářejí kolem svých protagonistů pomocí kamery. Také jsou velmi zaměření na portrét. V tom jsou mi velkou inspirací, jejich filmy jsou velmi vizuální, taktilní, fyzické. Mé dílo jsou ovšem víc stylizované, víc barevné. Když se mě lidi ptají na mé vzory, nevím, co odpovědět. Filmově mě inspirují lidi, kteří si vytvářejí vlastní vesmíry, jakkoliv mohou být vzdálené od toho mého. Jako Jorgos Lanthimos, to krásné, agresivní a emocionální univerzum jeho Špičáku ve mně zůstalo několik dní po zhlédnutí. Tohle považuju za nejvyšší formu umění.
LN: Inspiruje vás i tanec?
Jsem velký fanoušek tance, mám štěstí, že v Belgii máme velkou taneční scénu. Miluju lidi, kteří dokážou komunikovat prostřednictvím svých těl. Když jsem byl mladší, toužil jsem se stát tanečníkem. Pak mi došlo, že to není můj osud, a teď to kompenzuju tím, že využívám tanečníky ve filmu.
LN: Kdy jste se rozhodl stát režisérem?
Když jsem viděl, jaký může mít film efekt. Když jsem byl malý, moje matka chodila často do kina, a jakmile se vrátila domů, hned mi o tom filmu vyprávěla. Pamatuju si, jaké emoce v ní vyvolal třeba Titanic. To mi bylo asi osm a pomyslel jsem si: ty bláho, tohle dokáže film? Byla tak pohnutá! A já chtěl být schopný tohle lidem taky provádět. Dojímat je. Tam leží jiskra mého rozhodnutí stát se režisérem.
