Neděle 26. ledna 2020svátek má Zora 0 °C zataženo Předplatné LN
Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Chci žít v permanentní revoluci, tvrdí francouzská herečka Adele Haenelová

Adéle Haenelová (vlevo) ve filmu Portrét dívky v plamenech (2019). Režie:... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Adéle Haenelová (vlevo) ve filmu Portrét dívky v plamenech (2019). Režie:... | foto: ARTCAM

Romance Portrét dívky v plamenech, která na konci roku vstoupila do českých kin, vynesla jednatřicetileté francouzské herečce Adele Haenelové první nominaci na Evropskou filmovou cenu. Roli ženy objevující v několika dnech roku 1770 svobodu, lásku a umění jí na tělo napsala její bývalá partnerka Céline Sciammaová, jejíž film Akvabely na dnes hojně obsazovanou herečku v roce 2008 upozornil poprvé.

LN: Režisérka napsala hrdinku Portrétu dívky v plamenech přímo pro vás. Byla jste zapojená do vzniku filmu už před natáčením?
V té postavě je hodně z mého způsobu žití, asi nejvíc, co jsem kdy hrála. Céline na mě při psaní myslela, jinak jsem ale zapojená nebyla. Scénář jsem četla, až když s ním byla Céline spokojená.

LN: Co z vás najdeme i v postavě Héloise?
Třeba to, že jsem hodně zvídavá a snažím se věcem porozumět a sdílet je s ostatními. A že toužím po poznání.

LN: Příběh filmu působí jednoduše. Malíř se zamiluje do toho, koho portrétuje. V tomto případě jde však o dvě ženy. Právě to vás na filmu nejvíc lákalo?
Jsem velká feministka, takže jsem se chtěla podílet na snímku o ženách natočeném ženami. Politicky to je dost důležitý film, tedy v tom smyslu, jak jen umění dokáže být. Příběh se odehrává v pozastaveném čase. Ukazuje, co je možné a jak snadné je pro ženy spolu mluvit a rozumět si, pokud jsou spolu samy a nejsou pod kontrolou mužů. Skutečný svět se pak za nimi vrátí spolu s Héloiseinou matkou, která není zlá, jen racionální a pragmatická, ví, že její dcera nemůže být svobodná, že ji čeká v podstatě zajetí s občasnými chvílemi radosti. Film je politický vlastně ironickým způsobem, když ukazuje, jak vás rodina může dusit.

LN Jak byste popsala Héloise?
Jde o ženu, která se vrátila z kláštera, má být provdána a na chvíli může zažít, jaké to je být bez dozoru. Bude to její jediná zkušenost se svobodou v životě. Při hraní jsem nedbala na její psychologickou jednolitost. Víc jsem se zaměřila na její vnitřní cestu. Ve filmu Neznámá dívka, který jsem točila s bratry Dardenney, jsem si svou postavu představovala jako Centre Pompidou v Paříži – všechno zvnitřku je vidět navenek. Posledních pár let ráda pracuju s podobnými představami, donutí vás dostat na světlo něco neviditelného, nepopsatelného. Také tak vytvoříte tajemství. U Portrétu dívky v plamenech jsem svou postavu viděla jako obraz od Picassa. Mou postavu totiž určuje úhel pohledu malířky. Na začátku je má tvář jako maska, jsem tajemná a unikavá. Pak začne Héloise roztávat, za maskou se ukáže člověk a nakonec poznáme, že má v sobě víc radosti a dětského nadšení, než jsme si mysleli. Její řeč těla se změní, i její vztah k emocím.

LN: Děj se odehrává v Bretani 18. století. Načítala jste si o té době něco?
Ani ne. Céline si dávala pozor na anachronismy a já si tedy nastudovala to nutné, jako zodpovědná herečka. Víc mě ale baví a zajímají myšlenky příběhu. Knihy o historii žen jsem nečetla.

LN: Mluvily jste na place často o tématech filmu?
Se Céline sdílíme hodně názorů, i když už spolu nežijeme, pořád spolu mluvíme a stále se od ní hodně učím. Jako režisérka si hodně zakládá na myšlence, na herce moc netlačí, nemusíte do písmena naplnit její vizi. Bere nás jako spolupracovníky a o tom je ostatně i Portrét, o rovnosti a spolupráci.

LN: Film zkoumá také vznik uměleckého díla. V jeden okamžik malířka svůj obraz zničí, protože v něm Héloise dostatečně nezachytila. Nevadí vám, že jako herečka konečnou podobu filmu moc neovlivníte?
Já nejsem pasivní herečka. Věřím, že i zevnitř mohu svým herectvím dost ovlivnit, například podobu mizanscény. A vždy bojuju za to, abych se přiblížila své vizi. S výsledkem bývám nespokojená, protože vím, o co jsem se snažila, a vidím, kam jsem se jen dostala. Ale z toho si nic moc nedělám, jde o můj cíl a ten je pro výsledek pouze něco jako lešení.

LN: Portrét dívky v plamenech je film krásný jako obraz. Nakolik si při natáčení uvědomujete postavení a záběry kamery?
Nevím jak, ale uvědomuju, jako bych to měla v krvi, nejspíš díky všem svým zkušenostem. Rozumím tomu, aniž bych to dokázala vysvětlit. Často zůstávám na place, nejen proto, kdybych byla potřeba, ráda pozoruju ostatní při práci. Jsem si vědoma, jak velkou část filmu zabírá technická stránka. Tento film je založen na technice záběr/protizáběr, každý den jsme natočili třeba jen pět verzí, ale byly velmi důsledně připraveny, hodně jsme na nich pracovali, zvlášť kameramanka Claire Mathonová.

LN: Film obsahuje minimum hudby. To jste na natáčení také vnímala?
Spíš naopak, vnímala jsem momenty, kdy byla hudba přítomná přímo ve scéně, protože to bývá vzácné, většinou se hudba přidává až ve fázi střihu. Céline chtěla pomocí absence hudby vytvořit atmosféru, připomenout čas, kdy jste hudbu nemohli jen tak poslouchat. A hudba, knihy, celá kultura byla o to důležitější.

LN: Bez hudby také vyniknou různé zvuky, kterých si často nevšimneme.
Jako herečka jsem se snažila být víc potichu, kontrolovat své hraní, hlavně na začátku příběhu mluvit potichu, vyšším hlasem. Není to film, kde by se křičelo.

LN: Zato se v něm pláče, především v poslední, mimořádně silné scéně na koncertě. Jak náročné ji bylo natočit?
Ta scéna byla komplikovaná už kvůli pohybu kamery a ostrosti záběru. Její příprava zabrala hodně času. Skočila jsem do ní jako fotbalista do důležitého zápasu, soustředěná, připravená být flexibilní a vyrovnaná.

LN: Stejně jako Céline Sciammaová jste zapojená do hnutí Le Collectif 50/50, jež usiluje o genderovou rovnoprávnost ve francouzském filmu. Jak se projevuje váš politický aktivismus?
Hlavně tím, jaké filmy točím a jak o nich mluvím. Možná se někdy dám i na politiku, ale zatím ne. Chci, abychom si byly vědomy našeho útisku a žily v jakési permanentní revoluci. Ve Francii lidi rádi tvrdí, že nejde o útlak ale o galantnost. Já ale nehodlám tolerovat, když mě někdo bere jako objekt. Proto jsem třeba odešla z jednoho festivalového rozhovoru se samými muži, kteří se ke mně chovali jako k hvězdičce, která nikoho nebude zajímat, až zestárne.

LN: Máte pocit, že se něco od hnutí #MeToo změnilo?
Trochu ano, i díky tomu, že se lidi sami zamysleli, jestli se na té situaci nějak podíleli. Hnutí za férovější chování a podmínky existuje, ale hnutí proti němu také. Musíme pořád bojovat.

Premium

Do dvou let se ukáže neudržitelnost elektroaut, říká bývalý šéf Škoda Auto

Vratislav Kulhánek v lednu 2020 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Vadili jsme hlavně značce Volkswagen, když jsme postavili Octavii proti Golfu, říká v rozhovoru pro LN Vratislav...

Premium

Parkování zadarmo díky fíglu. Stačí si připlatit za vlastní espézetku

Parkuj na modré | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Češi parkující v centru Prahy na takzvaných modrých zónách zkoušejí fígl, jak nezaplatit za parkovné svého auta ani...

Premium

Proč vyhraje vodík. Vynálezce Tůma má o budoucnosti automobilů jasno

Popularizátor vědy, novinář a pedagog Jan Tůma vynalezl v 60. letech výukový... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Už před dvaceti lety se projel vodíkovým autem, kterým chtějí Japonci na letošní olympiádě v Tokiu propagovat...

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!