5. května 2017 1:56 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: Brněnský koncert Chick Corea Tria začal i skončil zpěvem

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Chick Corea Trio, Brno, 4. 5. 2017 (Chick Corea) | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Chick Corea Trio, Brno, 4. 5. 2017 (Chick Corea) | foto: Martin Zeman - DAtelier.cz

Rozezpívávání publika obvykle bývá považováno za cosi pokleslého, vymezeného výhradně té nejpopulárnější z populární hudby. Jedna z největších žijících jazzových hvězd, klavírista Chick Corea, dokázal na čtvrtečním brněnském koncertě, že takové vtažení publika do děje může působit i velmi přirozeně a vlastně docela mile.

Coreův koncert zakončil v Bobycentru jarní část nejvýznamnější jazzové přehlídky v zemi JazzFestBrno. Pianista a skladatel, který by se (nejen díky dvaadvaceti Grammy na poličce) jistě vešel mezi první desítku největších jmen současné jazzové scény, přijel do Česka po dvou letech. Předloni byl na stejném festivalu v duu se zpěvákem Bobbym McFerrinem. Tentokrát přivezl čistě instrumentální trio, obsazené ovšem neméně hvězdně. U kontrabasu stál veterán Eddie Gomez a za bicími seděl bubenický aristokrat čtyřicátnické generace Brian Blade, jehož Brňané vloni viděli jako součást kvarteta saxofonisty Waynea Shortera.

Chick Corea Trio, Brno, 4. 5. 2017 (Brian Blade)
Chick Corea Trio, Brno, 4. 5. 2017 (Eddie Gomez)

Zjevně poučen minulým souručenstvím s McFerrinem, který je na taková alotria specialista, zahájil Corea koncert velmi netypicky, totiž hraním několikatónových motivků, které po něm napřed nesměle, poté z plna hrdla opakovalo zcela zaplněné hlediště. Stejný „fór“ pak zopakoval i při dvou přídavcích, bez nichž jej nadšené publikum, halekající při standing ovation jak na rockovém koncertě, nechtělo pustit do šatny.

Když si odpustíme vynášení instrumentálních dovedností do nebes, neboť ty se v této společnosti rozumějí samy sebou, bezmála dvouhodinový koncert byl v první řadě školou muzikantské komunikace, ve druhé řadě radosti ze hry (a také - přeneseně řečeno - radosti z „výhry“), za třetí pak promyšlené stavby fungování celého tria.

Trio k repertoáru přistupovalo zcela po svém a stylově velmi členitě. Skladbu Alice In Wonderland sice například věnovalo zvěčnělému pianistovi Billu Evansovi, příslovečný evansovský lyrismus ovšem zaměnilo za výbušnost, ve kterém měly svoje mésta vyslovené „souboje“ Corey s Bladem, jimž dělal Gomez jakéhosi sekundanta.

Naproti tomu v klasickém standardu But Beautiful dodržovala kapela nepsané zákony mainstreamového klavírního tria a odehrála jej snad každému uchu velmi libě. Instrumentálně zcela samozřejmě mistrovsky, včetně úžasného vstupního Gomezova melodického sóla na smyčcem hraný kontrabas. Když se hudebník ve finále skladby ke stejné technice ve vysokých polohách vrátil, mohli jsme v jeho pojetí slyšet snad i ohlasy starých swingových houslistů, a rozvolněná intonace byla vlastně v tomto kontextu dokladem, že i v této improvizační lize je dostatek prostoru pro nadhled.

Finále koncertu, Anna ́s Tango, věnované pianistově matce, bylo co do gradace nejsilnějším zážitkem koncertu. Nejen v instrumentálních sólech, ale právě v okamžicích, kdy vyšroubovalo celé trio napětí až do nejvyšších sfér, a díky velkoplošným projekcím bylo na tvářích muzikantů vidět obrovské zaujetí hrou (v obou smyslech toho slova), bouřilo publikum jak při vystoupení krásné striptérky, odhazující poslední kousíček prádla.

Pianista, perlící gejzíry tónů, ve kterých však nebyla ani stopa samoúčelné exhibice a jež provázela úžasná lehkost, bubeník, jenž snad ani jeden takt nezahrál stejně jako ten předchozí, a kontrabasista, působící jako pevný svorník mezi oběma bouřliváky. To bylo trio, které Brnu ukázalo, že moderní jazz nejvyšší kvality je stále ještě obrovské dobrodružství. A také, v neposlední řadě, velká zábava. Pro muzikanty i publikum.

  • 0Diskuse
Ondřej Bezr

Autor

Ondřej Bezrondrej.bezr@lidovky.czČlánky

Najdete na Lidovky.cz