Už jako mladík se Armando Anthony Corea, jemuž ale nikdo neřekne jinak než Chick, ocitl mezi instrumentální smetánkou. Po angažmá u Stana Getze nebo Herbie Manna jej Miles Davis zařadil do procesu stylotvorné transformace své hudby z akustické do elektrické na albech In A Silent Way a Bitches Brew z rozhraní 60. a 70. let.
Od počátku sedmé dekády se pak u technicky zářivého a invenčního pianisty s výrazným sklonem k latinským rytmům začal rozvíjet široký talent. Stále víc se prosazoval coby autor. Pro první sestavu ještě spíš jemné fusion kapely Return To Forever napsal např. flamenkem poznamenané skladby Fiesta a Spain.
Vedle toho ale experimentoval s free jazzem anebo natáčel precizní a křehká dueta s vibrafonistou Garym Burtonem, ze kterých, stejně jako z jeho sólových projektů na koncertním křídle, byla slyšet poučenost evropskou klasikou. A mohutně se rozpřáhl až k nekonečnu druhým složením Return To Forever, v němž naplno využíval nejnovější syntezátory, propracovanou kompoziční techniku a závratné schopnosti baskytaristy Stanleyho Clarka, kytaristy Ala DiMeoly a bubeníka Lennyho Whitea.
Album Hymn To The Seventh Galaxy (1973) vstoupilo do historie, kapela měla vedle Weather Report a Mahavishnu Orchestra největší vliv na celé jazzrockové hnutí. Corea tvořil s Herbiem Hancockem a Keithem Jarrettem dominantní souhvězdí klavíristů třicátníků.
V osmdesátých letech se vrátil k promyšlenému a přitom spontánnímu akustickému jazzu alby Three Quartets nebo Trio Music, dál zkoumal styčné plochy mezi jazzem a vážnou hudbou, napsal i dva klavírní koncerty jako poctu Mozartovi, pro domovskou společnost ECM natáčel také své verze skladeb Bély Bartóka.
Hudební fantasy
Znovu postavil jazzovou scénu do pozoru, když se obklopil skvělými mladými hráči v Elektric Bandu i Acoustic Bandu - jmenujme aspoň basistu Johna Patitucciho a bubeníka Davea Weckla a připomeňme, že Elektric Band před skoro dvaceti lety doslova uchvátil Prahu.
Temnější Coreovou stránkou zůstává letitý obdiv vůči Ronu L. Hubbardovi, kdysi dobrodruhovi a spisovateli sci-fi, pozdějšímu vynálezci nauky zvané dianetika a zakladateli scientologické církve, na niž hledí administrativy řady států se značnou nevolí.
Senzitivnímu umělci, jakým Corea bezesporu je, snad ale scientologická kosmologie přece jen nějak pomáhá a dravé materiální zájmy církve nevidí, či vidět nechce. A podněty nachází i v Hubbardově literárním odkazu. Nejprve jej inspirovala kniha To The Stars ke stejnojmennému disku, tentokrát sáhl po Ultimate Adventure.
Jako by si vzpomněl na starší desky Leprechaun (Skřítek, 1976) či The Mad Hatter (1978, Bláznivý kloboučník je postava z Carrollovy Alenky), kde pustil představivost na procházku, ale zároveň myslel na kompozici. A posluchači vytane na mysli také něco z pestré desky Touchstone (1982). Ostatně tak Corea říká své současné skupině.
Do studia však pozval vícero kolegů včetně těch, kteří s ním tehdy pracovali. Silné motivy a působivá aranžmá dvanácti kompozic (některé ale mají více částí, takže je celkem na CD 19 čísel) stojí především na vynalézavé práci s rytmem. A ten mají na starosti skuteční mistři - bubeníci Steve Gadd, Vinnie Colaiuta a Tom Brechtlein s perkusisty Airto Moreirou, Rubemem Dantasem a Hossamem Ramzym.
Nad nimi bublá flétnista Hubert Laws, společně s nimi Carles Benavent, dvorní basista Paka DeLucii. Nelze si nevšimnout například ani akustické kytary Franka Gambaleho. A samozřejmě Coreových kláves. Přestože ten, přeperlivý a v karibsko-andalusko-blízkovýchodních metrech se vyžívající, dává o sobě vědět hlavně autorsky.
Jednotlivé postavy a epizody Hubbardova dějem (zřejmě) nabitého příběhu sice v Čechách neznáme, ale Corea jim vtiskl sugestivní plasticitu a charaktery. Výsostný skladatel, kladoucí na instrumentalisty maximální nároky, stvořil dílko, při jehož poslechu běží před očima barvité výjevy jako po požití nějaké mysl rozpínající látky.
S čímž by "protichemický" dianetik Hubbard, mimochodem kdysi vděčný objekt Zappovy sžíravé ironie, rozhodně nesouhlasil.
