Synopse snímku: Daniel Blake je padesátník, kterého poskytne těžký infarkt. Při žádání o sociální podporu a případné nové zaměstnání se musí prokousat neskutečným byrokratickým molochem. Při jedné z úřadových anabází Daniel potkává Kate (Hayley Squires), svobodnou matku dvou dětí, která je nucena bydlet na bezdomovecké ubytovně daleko od přátel. Oba se spřátelí a začnou bojovat proti systému, který lidem spíše škodí, než pomáhá, a zároveň se snaží neztratit to nejdůležitější - lidskou důstojnost a sebe sama.
Jde o Váš vůbec první film. Bylo to spontánní rozhodnutí, že byste rád zkusil něco nového?
Producent filmu, můj kamarád, mi řekl, že Ken Loach hledá muže mého věku ze severovýchodní Anglie pro svůj nový film. Vycítil jsem příležitost, která se spojila s chutí zkusit něco nového. Spojil jsem se s produkcí a ti zorganizovali tři kola konkurzu, pokaždé s jinou herečkou. První kolo bylo s Hayley Squires a museli jsme improvizovat. Hned jsme si sedli, řekl bych. Po třetím kole konkurzu mi osobně zavolal Ken a tu roli mi nabídl, což bylo skvělé, protože jsem už od mládí velký fanoušek jeho tvorby.
Mohl byste krátce podle Vás shrnout pointu filmu?
Je to celé o boji lidí proti systému. Ten film dává hlas pracující třídě. Hlas, který lidé v Británii už čtyřicet let neměli.
Snímek je v současné době hodně vidět, ať už v médiích, nebo na sociálních sítích. Myslíte, že Já, Daniel Blake má svým vlivem reálně možnost pomoci zlepšit podmínky?
Všichni umělci, ať spisovatelé nebo filmaři, mají možnost nějakým způsobem lidmi hnout. Jejich dílo může třeba i sloužit jako zrcadlo toho, jak vlastně žijeme, takže si veřejnost konečně uvědomí, že je něco špatně. Natočíš film, promítneš ho lidem a oni se můžou rozhodnout, jak to celé uchopit. Ken Loach s Paulem Lavertym (scénárista filmu - pozn. aut.) udělali důkladnou rešerši systému, který máme v Británii. Snažili se ve filmu důkladně ukázat, co je všechno špatně, a když ho předváděli po celém světě, tak zjistili, že lidé mají v nějaké podobě tyhle problémy všude. Lidé jsou naštvaní, jen často nevědí proč vlastně. Velká síla našeho filmu spočívá v tom, že ukázal lidem důvod jejich naštvání a také to, že na to vlastně mají právo. Téměř každý se s postavami dokáže ztotožnit. A to, že si lidé vše plně uvědomí, je první krok na cestě ke zlepšení.
Z Daniela se stala kultovní figura. Na internetu se zdvihla vlna podpory a sociálními sítěmi kolují příspěvky pod #WeAreAllDanielBlake, které sdružují lidi vnímající státní systém jako nespravedlivý. Jak vnímáte tento fakt, a myslel jste, že se něco podobného může stát?
V tu chvíli jsem byl rád, že točím s Kenem Loachem a vůbec by mě nenapadlo, jaký ten film bude mít dopad. Myslím, že se to nedá moc předvídat dopředu. Daniel Blake může být kdokoliv z nás. Film sbírá skvělé recenze a ceny kritiků. To v podstatě znamená i to, že bude po dlouhou dobu vidět. A i když by si vlády třeba přály, aby ten film zmizel z podvědomí, tak nezmizí. Navíc v Anglii, když se film přestal promítat v kinech, tak ho distributoři poskytli za symbolický poplatek komunitním centrům a pomocným skupinám po celé zemi. Ještě než vyjde na DVD se tak dostane i do těch nejmenších koutů země. Snímek nabral setrvačnost a už si žije téměř vlastním životem. Myslím, že nás moderní digitální doba změnila a ztratili jsme takovou tu zdravou průbojnost a je potřeba ji znovu získat. Stejná byla situace s Brexitem, kdy si veřejnost nechala všechno líbit.
Filmové premiéry: nový díl kultovního hororu i Natalie Portmanová jako první dáma |
Velké téma snímku je komunita. Velký důraz je dán na ty, kteří pomáhají ostatním třeba v potravinových bankách. Ken Loach nazýval při natáčení jednání naší vlády jako „vědomou krutost“. A systém se nezmění, dokud se lidi neozvou. Jak může vůbec někdo říct, že je systém spravedlivý, když třeba za návštěvu lékaře v Irsku se platí padesát euro, to vůbec nechápu.
Mluvil jste o pozitivních recenzích. Snímek je populární, takže recenzí je hodně. Snažíte se je všechny sledovat?
To úplně nemusím, protože o těch recenzích mi říkají všichni okolo mě (smích). Už dlouho pracuji v šoubyznysu. A tam můžeš dostat buď dobré recenze, nebo špatné a svou dávku těch špatných jsem si užil. Myslím si, že je rozhodně lepší recenze na svá díla nevyhledávat. Ty špatné za to často ani nestojí a ty dobré si tě stejně najdou samy. Někdo mi jednou řekl: „nedokážu si představit recenzenty, kteří už jako malé děti věděli, že budou chtít být recenzenty.“ Snažím se celé to dění okolo kritického hodnocení snímku brát trochu s rezervou (smích). Ale třeba na Rotten Tomatoes, což je stránka, na kterou hodně lidí z mého okolí dá, má film vynikající hodnocení a to mě samozřejmě moc těší.
  |
Kritici oceňují i Vaše herecké schopnosti. Neuvažoval jste o tom, že byste přestal být komikem a naplno se věnoval herectví?
Já jsem celý svůj život k věcem přicházel trochu jako slepý k houslím. Nejdřív jsem dlouho pracoval jako dělník na stavbě, kam jsem nastoupil hned po škole. Pak jsem si přivydělával jako zákulisní technik v místním divadle. Peníze z toho byly sice poloviční, ale práce zase nesmírně zábavná. Jednou jsem viděl komediální představení v Londýně a řekl jsem si, že bych to chtěl zkusit. V divadle jsem založil komediální klub a troufám si říct, že jsme měli velký úspěch. Podobnou shodou náhod jsem se dostal i k psaní a teď čerstvě k hraní. A to mě chytlo, asi u toho chvíli zůstanu (smích). Teď po úspěchu Daniela Blakea mám hodně nabídek, mezi nimi i roli ve filmu Godzilla 2. Věc se má ovšem tak, že stand-up je moje denní práce a i po třiceti letech mě baví. Je to o neustálém přizpůsobování se, hlavně když člověk dělá stand-up po celém světě. Musí počítat s tím, že některé vtipy na tom kterém místě lidé třeba nepochopí. Snažit se neustále repertoár nějakým způsobem upravovat. Je to pro mě hra a rozhodně se toho nevzdám.
A kromě toho ještě píšete scénáře.
S kamarádem Owenem O ́Neillem jsme napsali divadelní dramatizaci filmu Vykoupení z věznice Shawshank. Chtěli jsme napsat něco pro svoje kolegy komiky a Shawshank má v sobě spoustu rolí, takže to bylo ideální, navíc máme oba rádi Stephena Kinga (autor knižní předlohy - pozn. aut.). Každý podzim s tím vyjíždíme na turné a lidem se to snad líbí. Ale popravdě bych udělal všechno jen proto, abych se nemusel vrátit pracovat na stavbu (smích).
Takže nemáte problém s tím, že nevíte co teď dřív?
Vždycky jsem se bál takové té situace, že se člověk v mém věku podívá zpětně na svůj život a povzdechne si třeba: „Měl jsem se stát tanečníkem.“ Je to tak, že musíte překonat strach s nových věcí a vyzkoušet vše, co vyzkoušet chcete. A to i kdyby to byla hloupost. Je to celé o sebedůvěře a o tom, že když se něco nepovede, tak si musíte říct „a co?“ a zkusit něco dalšího. Já se třeba nikdy nenaučil řídit auto, protože jsem prostě nechtěl. Minulý týden jsem poprvé v životě jel na koni, i přes strach, který jsem z toho zvířete měl. Je to prostě o sebedůvěře a posouvání se dál.
Ale třicet let komických vystoupení člověku sebedůvěru určitě dost vylepší. Přece jen jde o neustále předvádění se před spoustou lidí.
Zajímavé je, že se člověk na někoho občas podívá a řekne si, že ten dotyčný vypadá, že si musí hrozně věřit. Zároveň je ale možné, že jen umí dobře svůj nedostatek sebevědomí skrývat. Ale každému něco pomůže - můžete si třeba představit ty, se kterými jednáte, jak sedí na záchodě. Všichni jsme začínali jako uslintané děti a nikdo se nenarodil dokonalý. Při vystoupeních mě i po letech vždy provází nervozita, ale jakmile se publikum poprvé rozesměje, tak je to pryč. Je ale pravda, že ani stand-up mě nepřipravil na první den natáčení. Přišel jsem na plac a až tam jsem si uvědomil, že já hraji hlavní roli, já jsem Daniel Blake a všechen ten štáb a komparz je tu také kvůli mě. V tu chvíli jsem si pomyslel: „Sakra, co tu vůbec dělám?“ (smích).
Nebojíte se, že když jste teď nastavil laťku svým výkonem tak vysoko, tak ji bude těžké překonat?
Občas na to myslím (smích), ale netrápí mě to. Mám jiné věci - jsem komik, partner, otec. Jestli už nikdy nic dobrého nenatočím, tak ať. Teď ale budu hrát v jednom malém nezávislém filmečku. Kývl jsem na to a oni byli nadšení! „Máme Davea!,“ to byla jejich první reakce a mně bylo jasné, že jsem asi zapůsobil. Na druhou stranu, pokud opravdu nikdy nic jiného velkého nenatočím, tak mi to vadit nebude, protože si řeknu, že jsem hrál ve filmu Kena Loache a lidem se to líbilo. To je pro mě hlavní.
Myslíte tedy, že vám Vaše zkušenosti se stand-upem dávají nějakou výhodu ve filmovém průmyslu, nebo jsou to dvě rozdílné věci?
Určitě mi to pomohlo hlavně při tom konkurzu, kde se improvizovalo. To jsme v divadle, kde jsem se stand-upy začínal, dělali prakticky pořád. Myslím, že Ken Loach chtěl někoho přirozeného. Stand-up mě naučil, jak vážné věci vzít s humorem a nezbláznit se z nich. O tom vlastně film Já, Daniel Blake je. Myslím si, že tohle nedovede úplně každý a že to v každém případě chce trochu cviku. V nějakém interview pak Ken prohlásil: „Věděl jsem, že od Davea a Hayley dostanu tu upřímnost, kterou hledám.“ To mě potěšilo.
Jaké je to pracovat s Kenem Loachem? Slyšel jsem, že je to perfekcionista.
Ano, to on je, ale protože ví, co od herců chce. Rozhodně ale není takovým tím stereotypním režisérským tyranem, který by kvůli sebemenšímu detailu nutil lidi točit scény znovu. Ale pracovat s ním je velký zážitek - snaží se dosáhnout naprosté přirozenosti. Kameru nechá umístit tak, že hercům třeba ani neřekne, kde je, a ani co za optiku v ní používá. Žijete si svůj normální život a ani nevíte, že vás někdo točí. Překvapilo mě taky, že si pamatoval jméno každého člověka z komparsu. Díky tomu si každý připadal jako velká součást filmu. Naše spolupráce byla výborná. V soukromí má možná trochu větší ego, ale na place ho umí skrýt (smích).
Máte nějakou zábavnou nebo zajímavou historku z natáčení?
Když o tom přemýšlím, jedna by tu byla. Ken Loach nedovoluje svým hercům dát si po obědě zákusek. Já jsem na zákusky zvyklý, nedalo mi to a tak jsem se ho zeptal, proč si je nesmíme dát. Řekl mi něco, co považuju za jeden z nejlepších citátů všech dob: „Zákusky jsou nepřátelé kreativity.“ Vysvětlil mi to tak, že zákusky dodají tělu přemíru cukrů a uprostřed natáčecího dne energie vyprchá a člověk je malátný, unavený a nic se mu nechce. Je to vlastně dost logické, když se nad tím člověk zamyslí.
Říkal jste, že máte hodně nabídek. Je něco, co byste si chtěl zahrát?
Rozhodně bych si chtěl zahrát něco úplně jiného, než byl Daniel Blake. Problém totiž je, že když v něčem hrajete a má to úspěch, lidé si vás s tím archetypem postavy spojí. Chci dokázat, že jsem schopný zvládnout i něco jiného, ukázat rozsah. Upřímně, moje vysněná role by byl padouch z Bondovky.
A kdyby někdo spojil to, že byste si mohl k tomu napsat i scénář?
To by bylo úplně nejlepší! Já pořád něco píšu.
Když se řekne britská kinematografie, co se vám vybaví?
To je zajímavá otázka. Možná filmy jako Trainspotting a Taková je Anglie. Prostě takové ty drsně realistické filmy bez příkras.
Takže to jsou filmy, které sledujete?
To ne. Já sleduji všechno. Líbil se mi teď třeba La La Land, ale nejsem snob a o svém názoru nepřesvědčuji lidi kolem sebe. Někteří ten film nesnáší a to já chápu. Kdybych to shrnul, tak se mi líbí zkrátka filmy zábavné a takové, co chytnou člověka za srdce, jako se o to snaží právě Já, Daniel Blake. Jeden z mých nejoblíbenějších filmů je německý snímek Životy těch druhých. To lidem často doporučuji.
A co byste doporučil lidem, kteří jako Daniel Blake bojují se systémem?
Držte se skupiny. Najděte si lidi, kteří jsou ve stejné situaci jako vy, protože všechno se lépe řeší ve více lidech. To úplně hlavní je ale nenechat si nic líbit.
