Neděle 29. listopadu 2020svátek má Zina 2 °C sněhové přeháňky Předplatné LN
Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Chtěla jsem připomenout osudy své babičky, říká autorka Podbrdských žen Jana Poncarová

Spisovatelka Jana Poncarová. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Spisovatelka Jana Poncarová. | foto: Albatros Media

PRAHA „Jedna čtenářka se mě na jedné z besed ptala, zda jsem při psaní plakala. Odpověděla jsem, že ne, že jsem plakala hodně před tím. Po dopsání románu se mi svým způsobem ulevilo,” říká novinářka a spisovatelka Jana Poncarová.

Lidovky.cz: Máte na kontě už tři romány. Všechny se částečně věnují období první republiky, válce a větší či menší době po ní. Zatím vás nelákalo napsat něco ze současnosti?
V každém z románů – někde více, jinde méně – je zachycena i současnost. Třeba Podbrdské ženy začínají a končí v současnosti. V posledním románu, který se jmenuje Alžběta a Nina podle dvou hlavních hrdinek, se prolínají dvě časové linie – současná a minulá. Pokud se ale ptáte na román, který by se odehrával pouze v současnosti, jeden mám rozpracovaný, první verze je už nějakou dobu v šuplíku a chystám se, že se k němu ve správný okamžik vrátím. 

Lidovky.cz: Krom toho, že se věnujete stejnému historickému období, jsem si všimla, že se ve vašich knihách opakují stejné motivy: nechtěné těhotenství či ne zrovna nejlepší vztah k dětem nebo manželství, která nejsou zcela šťastná. Proč mají ve vašich knihách tak velký prostor?
Asi narážíte na postavu Emilky z Podbrdských žen, která v pozdějším věku otěhotní, v té době je už nemocná a tuší, že dítě nevychová. A pak máte asi na mysli Eugenii, hrdinku ze stejnojmenného románu, která byla v mladém věku svými rodiči provdána za muže, kterého nemilovala, a to do jisté míry ovlivnilo její vztah k dětem, jež s tímto mužem měla.

Musím říci, že si tato témata nevybírám primárně. Vybírám si hrdinky, které tyto věci prožily. Emilie i Eugenie jsou inspirované skutečnými ženami, stejně tak i Alžběta, hrdinka z posledního románu. Zároveň si myslím, že je důležité tato témata otevírat a mluvit o nich, často je jako ženy nosíme uvnitř sebe a bojíme se o nich promluvit – třeba proto, že se obáváme odsouzení bez nějakého hlubšího vhledu do příběhu.

Obálka knihy Podbrdské ženy.

Lidovky.cz: Z vašich knih mě nejvíce zaujal generační román Podbrdské ženy, kde nešťastná manželství hrají významnou roli. Při čtení jsem si říkala, že je možná víc o mužích a o dopadech jejich chování. Je to náročné psát nešťastné příběhy nebo to tak nevnímáte?
Podbrdské ženy jsem v sobě nosila roky a ten příběh musel ven, nepřemýšlela jsem nad tím, jak náročné to bude. Chtěla jsem připomenout osudy své babičky Emílie. Do jisté míry to pro mě byla terapie. Jedna čtenářka se mě na jedné z besed ptala, zda jsem při psaní plakala. Odpověděla jsem, že ne, že jsem plakala hodně před tím. Po dopsání románu se mi svým způsobem ulevilo. A připadalo mi, jako bych tím, že příběh vyprávím, ulevila i babičce.

Lidovky.cz: Vaše babička Emílie inspirovala postavu Emilky, o níž jste mluvila, která přijde z láskyplného domova do hospodářství, kde na ni čeká tvrdá dřina. Sama jste nikdy ale babičku Emílii nepoznala. Jak jste se o jejích osudech dozvěděla?
Babičku jsem znala z rodinného fotoalba. Zbylo po ní pár fotek, jeden korespondenční lístek doručený až po její smrti, parte, náušnice a pár šatů ve skříni. To bylo vše. Jako malá holka jsem chodívala s mámou na hřbitov, kde byla její smutná fotografie na náhrobním kameni. To bylo vše. Jinak se o jejím příběhu nemluvilo. Až v dospělosti, možná někdy kolem pětadvaceti, jsem se začala víc vyptávat kolem sebe – ptala jsem se lidí, co babičku pamatovali, aby mi řekli, jaká byla. Potřebovala jsem zaplnit to prázdné místo, které ve mně bylo a pochopit některé věci, které mi jako malé holce nikdo nevysvětlil.

Lidovky.cz: Věděla jste hned, jak chcete postavu Emilky napsat?
Ano, chtěla jsem ji napsat tak, jak jsem slýchala o ní vyprávět. Byly to útržky, drobné vzpomínky, příběhy zachycené na fotografiích – to vše mě inspirovalo.

Obálka knihy Eugenie.

Lidovky.cz: Váš druhý román Eugenie vypráví příběh plzeňské hoteliérky, která se svým mužem vedla hotel Continental. V poděkování píšete, že jste si její příběh poprvé vyslechla v pohostinné kuchyni Earla Ingrama. Co vás přesvědčilo, že tohle je příběh, který chcete napsat?
Vybavuju si, jak sedíme za stolem, venku se větve stromů ohýbají až k zemi, protože je vichr – tenkrát se hnal hurikán z Floridy do Severní Karolíny, kde jsme pobývali – a za tím stolem je druhoválečný veterán Earl Ingram, syn Eugenie George, můj muž a já. Earl vypráví o květnových dnech v Plzni roku 1945, George o své půvabné mamince Eugenii, která byla nešťastně provdaná za hoteliéra, jenž zahynul při bombardování, pak se do ní zamiloval americký generál, ale ona nakonec dala přednost mladému diplomatovi. Tehdy mě ten příběh velmi zaujal, ale myslela jsem, že ho napíšu jen jako článek do novin. Později se ale odhalovaly a odkrývaly další a další věci, mezi mnou a příběhem přeskočila jiskra, a tak jsem seděla a psala román.

Lidovky.cz: Eugenii jste napsala do románové podoby se souhlasem jejího syna. Uvažovala jste, zda můžete některé scény napsat či je napsat tak, jak jste zamýšlela, s ohledem na žijící potomky?
Samozřejmě. Chtěla jsem příběh vyprávět s respektem k Eugenii i k celé rodině. Psaní předcházela docela náročná rešerše, byla jsem v kontaktu s Georgem Janečkem, synem Eugenie, s plzeňskými historiky, s pamětníky. V knize vystupují i smyšlené postavy, ale ta hlavní dějová linka je taková, jak jsem ji slyšela vyprávět. Občas slýchám, že konec románu je rychlý. Ale taková byla doba. Když jsem se podivovala nad tím, že se Eugenie tak rychle rozhodla pro mladého diplomata Janečka a vzala si ho po třech týdnech známosti, jedna pamětnice mi řekla: Nedivte se, lidi po těch šesti letech války chtěli vše dohnat. 

Spisovatelka Jana Poncarová.

Lidovky.cz: V nejnovějším románu Alžběta a Nina jste se nechala inspirovat příběhem své druhé babičky Miloslavy. Oproti babičce Emílii jste měla možnost si její příběh poslechnout přímo od ní. Jak na její vyprávění vzpomínáte?
S láskou. Moje babička Miloslava byla elegantní a usměvavá. Našly jsme si k sobě cestu až v posledních letech jejího života, ale o to intenzivnější náš vztah byl. Milovala jsem její historky z mládí. Alžbětu jsem do velké míry vykreslila podle mé babičky Miloslavy. Tak třeba i Alžběta sladí kafe čtyřmi kostkami cukru a má v kapse spoustu příběhů, kterými umí potěšit a povzbudit svoji vnučku Ninu.

Obálka knihy Alžběta a Nina.

Lidovky.cz: V závěru píšete, že řada postav je smyšlená. Co z toho, co vám babička Miloslava vyprávěla, se do knihy dostalo?Kniha nevznikla jen na základě babiččina vyprávění. Poslouchala jsem vyprávění i jiných příbuzných, dělala si rešerše, pročítala historické prameny. Vyprávěla mi například o dobřívském sedlákovi Františku Reindlovi, ten v románu také vystupuje, a pak jde spíše o takové střípky z jejího života – reálné je například to, že ji jako malé děvče zbili hoši z Hitlerjugend a ona měla celý život problém se sluchem.

Lidovky.cz: Před vydáním Podbrdských žen vám jako e-kniha vyšlo 13 intimních povídek. Hrálo při oslovení nakladatelství svou roli, že už se můžete prezentovat s něčím dalším?
Nehrálo. Když jsem hledala nakladatele, vůbec jsem tuto povídkovou e-knihu nezmiňovala. Psala jsem – a píšu – povídky, měla jsem je v šuplíku, a tak jsem je dala dohromady a vytvořila e-book. Spíš pro sebe a pro známé, než abych se tím chtěla jakkoli prezentovat.

Lidovky.cz: Jak těžké je pro začínajícího autora prorazit na českém trhu?
Není to nemožné. Myslím, že každý má jinou cestu. Když jsem dopsala Podbrdské ženy, klasicky jsem oslovila nakladatele. To znamená, že jsem poslala rukopis do nakladatelství na e-mail, který měli na webu, a čekala. Tři měsíce se nic nedělo a já jsem si myslela, že se už ani nic nestane, když mi jedno pošmourné únorové ráno zazvonil telefon. Volala mi paní Romana Přidalová z Motta, že by knihu rádi vydali. Nevěřila jsem tomu, dokud jsem ji na podzim toho roku nedržela v ruce. Když kniha vyjde, je to skvělé, ale musí se dostat ke čtenářům. Asi týden jsem se bála jít do knihkupectví – a když jsem se odvážila, našla jsem Podbrdské ženy zastrčené na nejspodnější příčce. Trvalo to, než si je přečetli čtenářky a čtenáři, kteří je pak doporučili dál... Takže je to práce, která vyžaduje energii, čas a taky trochu štěstí, že si knihu přečtou ti správní lidé, kteří se o ní zmíní dál.

Spisovatelka Jana Poncarová.

Lidovky.cz: Na co by si měl dát autor pozor při oslovování prvních nakladatelství?
Myslím, že vůbec nejdůležitější je dobře připravit rukopis. Dejte ho přečíst člověku, který čte, má rozhled a důvěřujete mu, že vám dá upřímnou zpětnou vazbu. Pak je důležitý i výběr nakladatelství, asi nemá smysl posílat román pro ženy do nakladatelství, které se specializuje na jiný žánr knih. Péči je třeba věnovat i oslovujícímu e-mailu a nastínění toho, o čem román je. Když jsem svůj první rukopis chystala, měla jsem kolem toho spoustu otázek – i to je jeden z důvodů, proč jsem začala natáčet podcast Autoři na cestě, kde sdílím tipy a dělám rozhovory s autory a kde se ptám třeba právě na to, jak oni hledali svého nakladatele. Není to lehké, ale není to nemožné.

Lidovky.cz: Knižní obálky vašich románů mají nyní jednotný design. Na první pohled upoutá zejména vaše jméno nikoli titul knihy. Co jste na něj říkala?
Obálky knih jsou odvážné a jiné a velký dík patří mému nakladatelství. Pravdou je, že jsem proti svému výraznému jménu na přebalu trochu protestovala, ale vzácně se na obálkách shodli v nakladatelství všichni – obchod, marketing i redakce, a já jim důvěřuju, máme krásnou spolupráci. A ohlasy na přebaly mám hezké i od čtenářů.

Obálka knihy Děvčata první republiky.

Lidovky.cz: V letošním roce vám také vyšla kniha Děvčata první republiky, v níž přinášíte vyprávění osmi žen, které se narodily a vyrůstaly za doby prezidenta T. G. Masaryka. Knihu doplnily fotografie Dity Pepe. Jak se vám pracovalo s formátem non-fiction?
Byla to krásná práce. Jsem novinářka, takže jsem zvyklá dělat rozhovory, ptát se lidí, zjišťovat si věci. Děvčata první republiky jsou projekt, který vznikal postupně, poměrně zlehka, přirozeně a veskrze příjemně. Každá ze žen, se kterou jsem rozhovory dělala, má svůj jedinečný příběh. Jsem vděčná za to, že nám svůj osud vyprávěly a že jsme s Ditou dostaly jejich důvěru zachytit ho. Samozřejmě, je to docela jiná práce než na románu. Ale mě vlastně naplňuje střídat formy.

Lidovky.cz: Pracujete již na něčem novém?
Mám rozpracovaný příběh inspirovaný zámkem v Bratronicích u Blatné a osudy jeho poslední majitelky z rodu Battagliů – Blanky. Na románu dělám už několik měsíců. Blanka byla cyklistka, odvážná a statečná žena, která jako dívka sama na kole projela kus Evropy. Po válce se vdala do Švýcarska, ale když začaly po roce 1948 represe, vrátila se zpátky. Pochovala své rodiče, pochovala bratra a na rozpadajícím se zámku dožila sama. Příběh píšu jako román, dějová linka bude fiktivní, ovšem místo a hlavní hrdinka jsou inspirované skutečností.

Den se zaměstnanci pohřební služby: poslední rozloučení má dnes jiná pravidla

Tělo je nejprve pečlivě vydezinfikováno a následně uloženo do rakve. V ­té... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium MF DNES rozptyluje mýty o pohřebnictví v době koronaviru. Pohřeb do země možný je, i když se úplně nedoporučuje. O čem...

Jak vydržet v ledové vodě? Finta je jednoduchá, popisují otužilci

S otužováním začali letos Špačkovi. Oblíbili si Konventský rybník, kde si mohou... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Klepat se zimou tak, že si nedokážete zavázat ani tkaničky u bot, a přitom se tomu smát? I to dokáže koupání v ledové...

Miliardář Dědek o Pardubicích, krizi, (ne)fungování extraligy i Jágrovi

Petr Dědek, majitel HC Dynamo Pardubice. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Jeho jmění se odhaduje na čtyři miliardy korun, podle magazínu Forbes je 54. nejbohatší Čech. Na přelomu roku se Petr...