Téma holokaustu bylo v československém filmu – s výjimkou 60. let – prakticky nepřijatelné. Ani po roce 1989 se situace příliš nezlepšila. Nejzajímavější poznámkou k židovské filmové identitě se na domácí půdě zdá být Nedodržený slib, natočený v roce 2009 podle scénáře Jana Nováka. Největší inspiraci pro české filmy o holokaustu ovšem představují díla Arnošta Lustiga. K Transportu z ráje (1963), Démantům noci (1964) a Ditě Saxové (1967) teď přibyl filmový přepis milostného příběhu Colette: Dívka z Antverp. Ten spisovatel vydal v roce 1992 v rámci volné trilogie zpracovávající osudy židovských žen. Spisovatel se s režisérem Milanem Cieslarem ještě stihl podílet na scenáristické přípravě obtížně filmovatelné předlohy.
Snímek o lásce, která se zrodila v pekle osvětimského lágru, samotný Cieslar vnímá v rámci jiných svých psychologických dramat z období 2. světové války – Pramenu života (2000) a Krve zmizelého (2005). Ve všech třech případech stojí v centru režisérovy pozornosti ženy vystavené brutalitě doby, konkretizované do znásilňování jejich ženské podstaty. Podobně jako Grétka z Pramene života a Helga a její dcera Dorli z Krve zmizelého (jejichž duchovnímotcem byl spisovatel a scenárista Vladimír Körner) i Colette Cohenová je však konstruktem mužské mysli. Mladičká, krásná belgická Židovka v sobě díky lásce k českému spoluvězni Vilimu nachází sílu přežít zvrácenou vášeň mladého nacistického důstojníka Weissackera – a nese rysy oběti i unikavého předmětu touhy dvou protikladných milenců, kteří si ji vybrali, aby jí zachránili život.
Vypravěčem filmové Colette je ovšem muž – zestárlý Vili, který se v roce 1973 v New Yorku osudovou náhodou setkává s budoucí tchyní svého syna, v níž poznává svou ztracenou lásku z koncentráku. Jako pro spisovatele je pro něj nejpřirozenější pustit se bezprostředně po setkání do sepisování jejich dávného příběhu. Vili Feld je přitom v podstatě alter egem samotného Lustiga a prochází hned několika jeho texty.
Vyprávění pocukrované sazemi
„Současným“ rámcem příběh sevřel už Arnošt Lustig. Těžiště vyprávění se ovšem rychle přesouvá nazpět do dvou posledních válečných let, do bezútěšných kulis lágru Osvětim Birkenau. Spisovatelovo životní téma trvalé vykořeněnosti židovských obětí nacistické zvůle tak ustupuje do pozadí a nahrazuje je vyprávění spojené s mladými, sympatickými hrdiny. Ti navyšují atraktivitu primárně „uživatelsky nepřátelského“ tématu a jejich milostná dostaveníčka jsou okázale čistá a krásná, neboť nepatří realitě koncentráku, ale realitě filmu, který své diváky nechce znechutit.
S tím souvisí i herecké obsazení. Milan Cieslar, který mívá v tomto směru šťastnou ruku, si do hlavních rolí vybral francouzskou herečku Clémence Thiolyovou a Jiřího Mádla. Právě ten v roli umanutého Viliho znovu osvědčuje své „vážné“ herecké kvality, které zdůraznily už Děti noci Michaely Pavlátové nebo Slámova Čtyři slunce. Do značné míry tak umenšuje papírovost dialogů, kterým na věrohodnosti nijak nepřidá dabing zahraničních herců (koprodukční snímek se natáčel v angličtině). Mádl se svým nehrdinským vzhledem je ideálním představitelem mladíka přezdívaného Malý pivo, který si v lágru získává respekt tím, že ani při mučení neudá své spoluvězně.
Jiří Mádl ve filmu Milana Cieslara Colette
Oduševněle krásná Thyoliová a přesvědčivý Mádl ovšem nenacházejí adekvátního protihráče v německém kolegovi Eriku Bouwerovi. Chlapecky vyhlížející herec sice v roli Weissackera splňuje představu idealisty sloužícího peklu, jinak ovšem zapadá do důvěrně známé galerie „koncentráčnických“ typů (a chováním až příliš připomíná postavu Amona Goetha ze Schindlerova seznamu). V této galerii už v rámci českého filmu zřejmě do skonání věků budou figurovat vězňové v podání Ondřeje Vetchého a Miroslava Táborského.
Colette se v zájmu neotřelosti podřizuje pravidlům fikce a konfrontovat ji s historickou realitou nemá velký smysl. Ani v rámci vlastního vypravěčského systému není ovšem příliš důvěryhodná. Na vině není ani tak scénář (byť oproti předloze preferuje šťastný konec). To spíš Cieslarova režie upadá do emocionálně neutrálních a dramaticky nevzrušivých „televizních“ tenat. I takové potenciálně hrůzné scény, jakou je poklidné popíjení kafe za osvětimskými spalovacími pecemi, nabírají nechtěnou komičnost oslabující vyznění celku.
Všednodenní realita lágru, opřená o rutinní „vetešnickou“ práci vězňů přebírajících věci po zavražděných obětech, se tak stává jen nevyužitou kulisou. I otázka devastace lidské integrity v nelidských podmínkách, nutící k chladnokrevnému kšeftování „vyvolených“ s okolím, se odsouvá kamsi za divácký obzor, apartně pocukrovaný hrůznými sazemi z věčně dýmajících osvětimských komínů.
Cieslarova Colette tak bohužel zůstává podobně akademickým příspěvkem k filmům o holokaustu jako filmařské aktivity Mateje Mináče. Nelze zpochybnit její „ušlechtilé“ téma ani edukativní gesto určené mladému publiku – co do filmařských kvalit ovšem nepřevyšuje průměr.
ColetteČR / Slovensko / Nizozemsko 2013 |
