Čína, země zaslíbená? Leda autocenzuře, říká dokument Filipa Remundy

Remunda už od prvních záběrů sází na jasné poselství, když obrazy z letošní návštěvy čínského prezidenta Si Ťin-pchinga v Praze kombinuje s archivy zachycujícími stejně komponované záběry z návštěvy Leonida Brežněva z roku 1978. Divácky vděčné, na první pohled snad až příliš efektní analogie je výrazným formálním leitmotivem snímku, který se jinak zjednodušování úspěšně vyhýbá a snaží se v rámci možností zmapovat současnou podobu česko-čínských vztahů. A to je, jak se ukáže, úkol vskutku nelehký.

Zleva tlumočnice z čínštiny, čínský spisovatel Chang Ping, režisér Filip Remunda a moderátor debaty režisér a dramaturg Martin Mareček.

Výchozí situací filmu je návštěva čínského prezidenta v Praze a události s ní spojené, které samy o sobě nabízejí nespočet tragikomických skečů, které Remunda umně skládá a využívá – ať už to jsou verbální i fyzické střety čínského „vítacího výboru“ s demonstrujícími Čechy upozorňujícími vlajkami na situaci v Tibetu, nebo čínská uklízecí četa schovávající odpadky z chodníků tak, aby nenarušily prezidentovu oku lahodící pohled na české luhy a háje... Předzvěstí toho, co filmaře čeká v samotné Číně, je plakátově pozitivní mladá Číňanka odmítající jakýkoliv dialog o kontroverzních tématech.

Otázek, které Remunda filmem i ve filmu pokládá a hledá na ně odpověď, je celá řada. Mezi hlavní patří tázání po tom, jak současní obyvatelé Číny opravdu vidí svoji zemi. Co říkají běžní Číňané na to, že se o jejich zemi mluví v souvislosti s politicky motivovanými vraždami a perzekucí lidí, zastávajících jiné názory než stávající režim? Otázky klade Remunda jak Číňanům u nás, tak přímo v Číně, kam se dostal se štábem jako doprovod předsedy Komunistické strany Čech a Moravy Vojtěcha Filipa. Hlavními postavami české části filmu jsou aktivista Milan Troppauer, který při pražských demonstracích v době návštěvy čínského prezidenta nosil na ramenou papírovou hlavu Si Ťin-pchinga s nápisy upozorňujícími na perzekuci disidentů, a druhým je čínský podnikatel, který byl jako jediný z Číňanů ochotný s filmaři mluvit. I ten však přes počáteční vstřícnost nakonec odmítne komentovat dotazy na otázky lidský práv nebo Tibetu.

Političtí vězni? Neznáme!
V Číně samotné se rozehrává symbolické druhé dějství filmu, které ukazuje, že tamní situace je v lecčems podobná naší někdejší totalitě. Tehdy u nás lidé věděli, o čem smí a nesmí mluvit na veřejnosti, a v Číně se zdá tahle „schopnost“ ještě daleko propracovanější a vrostlá pod kůži. „Žádné politické vězně u nás nemáme,“ prohlašuje čínský učitel češtiny, který se se svědomitostí svazáka snaží vybudovat pro filmaře ten nejlepší obrázek Číny, jaký existuje. „Že je Tibet utlačovaný? To je směšné,“ kontruje na režisérův dotaz a vybízí své studenty ke kolektivnímu smíchu, aby předvedli, jak opravdu komická jim tahle otázka připadá.

Pohled z druhé strany nabízí rozhovor s čínskou spisovatelkou tibetského původu Cchering Özerovou, která líčí, jak byla kvůli svým knihám vyhozena z práce a byla nucena strávit půl roku v domácím vězení. „Nepovažuju se za aktivistku. Jen chci mít možnost svobody projevu a moci cestovat jako ostatní normální lidé,“ říká během rozhovoru natočeného v hotelovém pokoji. Pečlivě přitom váží každé slovo, jistě s vědomím, kolik dní či měsíců domácího vězení by jí mohlo přinést další „uklouznutí“...

Režisér Filip Remunda (vpravo) a moderátor debaty režisér a dramaturg Martin Mareček.

„Jsem moc rád, že tenhle film vznikl. Myslím, že ukazuje pravdu. Škoda, že v něm nepromluvilo více Číňanů,“ prohlásil v diskusi po skončení jihlavské projekce blogger a spisovatel Chang Ping, jehož se události zachycené ve filmu osobně dotkly. Právě jeho nezvěstná rodina byla totiž propuštěna i na základě záběrů z českých demonstrací, na nichž byly vidět i slogany v čínštině upozorňující na porušování lidských práv v Číně. Záběry nápisů obletěly svět a podle jejich nositele, aktivisty Troppauera, byly tou pověstnou poslední kapkou, která režim přiměla k pozitivnímu činu. „Děkuji za český odpor proti komunismu, moc si toho vážím,“ dodal Ping, který byl nucen z Číny odejít a v současné době žije v Německu. Na jihlavském festivalu byl hostem Inspiračního fóra.

Film svižně střídá více i méně humorné momenty, přičemž k těm prvním patří zejména skvělé střihové pasáže poskládané ze záběrů z mezinárodní konference komunistických stran. Z tanečků projevů, přípitků, zákusků a rozhovorů vytvořila střihačka Janka Vlčková výtečnou tragikomickou etudu, ironizující pompéznost všech podobných akcí.

Někdo může možná namítnout, že film nepřináší převratně nové informace nebo zjištění, to je ale pouze zdánlivé. Fakt, že nikdo z „normálních“ - tedy v disentu se nepohybujících - Číňanů nebyl ochoten ani jen naznačit cokoliv kritického, je sám o sobě výmluvným důkazem silné autocenzury, o které mluvil při návštěvě Prahy například čínský umělec Aj Wej-Wej. Příznačně tuto situaci ilustruje scéna z kadeřnictví, kde mladí adepti nejprve s nadšením sdělují, že situace v Číně se stále zlepšuje, když ale mají upřesnit, v čem konkrétně, nezmůžou se než na fráze.

Ještě před televizní premiérou bude film uveden 5. 11. v pražském kině Pilotů v rámci večerů Českého žurnálu.