Sám sobě nepřítelem. Nečekaný hororový hit My děsí tělem bez duše

Beztak si ten biblický verš bude po zhlédnutí nového filmu Jordana Peela leckdo hledat, tak proč jím rovnou nezačít: „A proto tak praví Hospodin: Hle, přivedu na ně neštěstí, kterému nebudou moci utéci. Tehdy budou volat ke mně, ale já je nevyslyším.“ Jeremiáš 11:11, na nějž se ve filmu My průběžně tajuplně odkazuje (třeba i tím, že sportovní komentátor ohlašuje remízu 11:11), neříká ve vztahu k příběhu nic pronikavě konkrétního ani vysvětlujícího. Spíš ty dvě a dvě jedničky patřičně vypadají – jako odraz v zrcadle, jako dvojníci – a o to tady jde.

V centru příběhu stojí spokojená americká rodina na dovolené, kterou se kdosi rozhodne terorizovat. Povědomé žánrové schéma je tentokrát ozvláštněno tím, že agresoři se nápadně podobají obětem: je to v podstatě tatáž rodina, jen v jakési bolavé, defektní, strašidelné verzi. Kde se vzali, co chtějí a proč a jak jsou se svými šťastnějšími dvojníky propojeni, se odhaluje pozvolna a napínavě. A jak už to někdy bývá, film je podstatně lepší do momentu, kdy to odhalení přijde. Když v úvodu mladá hrdinka vědoucně prohlašuje, že vláda přidává do vody fluor, aby mohla kontrolovat mysl obyvatelstva, zní to jako úsměvná konspirační teorie. Bohužel je o dost představitelnější než to, co má nakonec všechny podivné události vysvětlit.

Mezi dvěma ženami. Louis Garrel ve filmu Věrní nevěrní poznává další rozměr své manželky

Svým režijním debutem Uteč! vzbudil herec Jordan Peele před dvěma lety senzaci. Horor o černém fotografovi, který se nechá svou bílou snoubenkou přimět k návštěvě její zdánlivě tolerantní rodiny a nakonec tam musí bojovat o život, bodoval samozřejmě i politicky. Ale především nadchl výborně vybudovanou atmosférou, výmluvnými situacemi a postupným odkrýváním bizarní, ale v rámci žánru uvěřitelné pravdy. Ta tehdy spočívala v tom, že bílá smetánka unáší vytipované černochy, na nichž obdivuje jejich genetické dispozice, a nechává voperovat svou mysl do jejich těl. V tělech obětí ovšem nadále zůstává část původního mozku, a když nad nimi někdy ztratí jejich nový „majitel“ kontrolu, vyjeví se děsivě zmrzačené torzo původní osobnosti.

Zážitek ze zrcadlového bludiště

Ve svém druhém filmu Jordan Peele znovu rozvíjí motiv „těla bez duše“ (mechanismus je však tentokrát úplně jiný) a podobně zřetelný je opět i sociální konflikt. Ten se tentokrát neodehrává v černobílé rovině: Wilsonovi jsou slušně situovaná černá rodina, která si nemá nač stěžovat. Jejich přátelé jsou bílí a barvu pleti celkem nikdo neřeší. Hranice tentokrát vede mezi štěstím a jeho opakem.

Úvod filmu je předsazen do roku 1986, kdy hlavní hrdinka Adelaide Wilsonová jako dítě v zrcadlovém bludišti spatřila svůj odraz; to se může zdát celkem logické, ovšem Adelaide ten zážitek navždy poznamenal. A zároveň tehdy Amerikou hýbala charitativní akce, při níž Spojené státy obepjal lidský řetěz, jehož účastníci přispěli na boj proti chudobě a bezdomovectví. Onu událost lze vnímat jako dojemný výraz lidské solidarity, ale zároveň i jako symbol krátkodechosti, malé efektivity a jistého pokrytectví obdobných gest (z vybraných 34 milionů dolarů se k chudým dostala jen necelá polovina, ostatní spolkly provozní náklady). Ve filmu proti tehdejšímu líbivému výjevu vyvstává hrozivý protějšek, když po letech vytvoří takový řetěz nešťastníci, jakým měla původní charita pomoci.

Pocit, že někde nedaleko žijí naši méně šťastní dvojníci, kteří by si mohli docela dobře nárokovat naše privilegia, je v současné západní společnosti bezesporu čím dál palčivější; v Peelově filmu ti druzí ani nepřicházejí zpoza hranice. „Jsme Američané,“ řeknou, když se mají charakterizovat. S tímto skrytým strachem/výčitkami svědomí pracuje Peele velmi účinně a vytváří znepokojivé napětí, kdy je radost z každého dílčího vítězství těch „dobrých“ kalena neodbytným pocitem provinilosti. Ke kladům snímku je ovšem potřeba zároveň připočítat smysl pro humor, který příběhem probleskuje, ale neubírá mu na působivosti. Neméně důležité je, že vděčných hereckých příležitostí skvěle využili všichni zúčastnění v čele s Lupitou Nyong’o, představitelkou Adelaide Wilsonové a její temné dvojnice zvané Red.

Snímek My rezonuje v různých rovinách. Třeba jako symbolická výpověď o tom, že během dospívání stojíme před rozhodnutím, kterou ze svých možných osobností si vybereme a kterou zapudíme. Ale budí také neodbytný pocit, že s potenciálně nosným nápadem si talentovaný Jordan Peele v jisté chvíli nevěděl tak úplně rady.