15. července 2019 5:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Co Anderlemu vyprávěly mlčící zdi. Malíř probudil obyvatele Nového světa k životu

Bohumil Hrabal. Jeden z Anderleho portrétů v knize o Novém Světě. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Bohumil Hrabal. Jeden z Anderleho portrétů v knize o Novém Světě. | foto: REPRO LN

PRAHA Knížka Na Hradčanech, kterou tvoří vzpomínky na zaniklý kolorit čtvrti Nový Svět, sepsal její někdejší obyvatel malíř Jiří Anderle. Vypovídá nejenom o jeho pozorovatelském talentu, smyslu pro detail a absurditu života, ale také o poutu k místu, které mu kdysi učarovalo a stalo se jeho životní krajinou.

Jsou knihy, z kterých už při prvním prolistování vyzařuje něco nesmírně citového a křehkého. To, co čteme, je jako stará jemná tkanina, jejíž dotek pohladí, ale také rozesmutní, protože už ji nelze použít. A taková je i Anderleho knížka o Novém Světě, i ten přes veškeré své kouzlo podlehl modernímu světu.

Malíř umí skvěle vyprávět o místech svého srdce, už to také mnohokrát dokázal ve svých rozhlasových pořadech, v nichž oživil rodný Pavlíkov na Rakovnicku. Kniha o Novém Světě má ale úžasný bonus – sérii nádherných tužkových kreseb, většinou portrétů, kterými Anderle své vzpomínky dotvořil. Citlivá jemná dílka jsou skutečnými okny do duší a letor portrétovaných a odrážejí všechny jizvy i radosti života, které se do jejich tváří vepsaly.

Anderle tentokrát vypráví uměřeně, nerozbíhá se do více stran, a přesto jeho vyprávění neztrácí nic na osobitosti, autor má dar z drobností vymodelovat dramatickou situaci, která má své aktéry, napětí a pointu, někdy komickou, jindy posmutnělou. Ne nadarmo se v kapitolách tak často objevuje proslulý pábitel, malířův přítel Bohumil Hrabal, který na Nový Svět docházel a zamiloval si ho.

Jak šťavnatě a zábavně třeba Anderle dokázal popsat v podstatě banální historku o srážce spisovatele se psem Badym. A ještě ji doprovodit trefnými čtyřmi kresbami, v nichž hafan Hrabala knockautuje. Tento psí halama, ale také mazel rasy zvané bloodhound čili svatohubertský pes patřil Čtverákovům z Nového Světa, kteří pobývali i na Lemberku. Bady se v obou lokalitách proslavil a kdekdo si jej pamatuje. Slabší povahy nezvládaly, když se toto hnědé tele vynořilo na louce a skočilo na člověka, aby mu láskou olízalo celý obličej… Bady byl mezi jezevčíkem Karla Kachyni, špicem Jana Švankmajera a jinými určitě psím králem Nového Světa

Anderle pomalu a rozvážně skládá obrazy zmizelého takřka vesnického světa uprostřed metropole na dohled od Pražského hradu, svatovítské katedrály a šlechtických paláců. Ve Felliniho Romě se při pracích na římském metru objevují v podzemí překrásné fresky, které vzápětí mizí pod závanem vzduchu, Anderle jako by ve svém líčení sousedské pospolitosti, kdy ještě slovo soused neznamenalo jen označení vedlejších dveří, postupoval opačnou metodou, obrazy minulosti, vcelku klidného života se postupně vynořují ze zapomnění a získávají na autentičnosti. Autor umí báječně vykreslit svérázné obyvatele, jejich často roztodivné osudy a neméně kuriózní zvyky. Tato plejáda lidiček, která zakotvila na Novém Světě, měla nejrůznější povolání a provozovala všelijaká řemesla, nechyběl tu ani starý lampář, bývalý četník, kovář, opravář aut, který dokázal opravit všechno, co mělo kola. Jsou tu legrační babky, drbny, křehké stařenky, srdnaté a zkoušené ženy a většinou dobré duše ochotné vždy pomoci.

Ovšem vedle nich tu byla sestava dalších samorostů – umělců, kteří zde postupně vytvořili malou enklávu. Jiní sem stále docházeli, třeba Jan Zrzavý, který tu míval ateliér, mockrát maloval kříž na náměstíčku mezi Černínským palácem a kapucínským kostelem. Byl tu šílený malíř Kurovský, který své pouťové a lesklé malby fantaskních krajin vystavoval v přízemních oknech, ale také malíř a grafik Jaroslav Milovanský, který stavěl modely letadel a v ateliéru, jak líčí Anderle, z odpadlého stropu vytvořil vstup do nebe, snad rovnou do vesmíru a transcendentna. A také sochař Josef Nálepa, jinak také mistr ve vodním lyžování, k tomu vypravěč poslouží historkou, která omámila i Hrabala, a sice jak Nálepa portrétoval Salvadora Dalího a poslal mu z Prahy košík raků. Všechna ta vyprávění a historky vždy ukrývají něco neobvyklého, výstředního, něco, co se může stát jen v Praze magické. A zároveň se té magičnosti s lehkou ironií vysmívají, jako když se líčí náhlé objevení plastikového Pražského Jezulátka na chladiči rolls-royce španělského velvyslance a co z toho pošlo, zatímco excelence pojídala husičku u Zlaté hrušky.

Knížka nenásilně dodržuje určitou chronologii, takže se čtenář dozví, jak se malíř na Nový Svět dostal a jakou anabázi absolvoval, než opravil zchátralá stavení. A jak se zabydloval, objevoval jejího genia loci a propadl mu. A že i když nakonec odešel bydlet až nad šárecké údolí vedle kostelíka u svatého Matěje, na svou čtvrť nikdy nezapomněl, zůstala mu v srdci. To ostatně dokládá i to, s jakou něhou i přesností dokázal z paměti vyvolat podoby jeho obyvatel.

Nový Svět je místo plné tajemství, Anderle píše, že nikde jinde zdi nemlčí tak jako na Hradčanech. Jemu se ale podařilo z mlčících zdí starých domků doslova vykutat děje minulosti a jejich aktéry znovu probudit k životu.

JIŘÍ ANDERLE: NA HRADČANECH

Praha, Radioservis 2019. 205 s.

Jana Machalická

Autor

Jana Machalickájana.machalicka@lidovky.czČlánky

Najdete na Lidovky.cz