Co je dnes ještě opera? Opera Nova v Operním panoramatu Heleny Havlíkové

Stručná recenze přehlídky Opera Nova vyšla v Lidových novinách 26. června 2018.

Národní divadlo uspořádalo na Nové scéně ve dnech 19.-24. června 2018 pětidenní přehlídku současného hudebního divadla Opera Nova - pokusnou nultou, jak ji až opatrnicky označili její iniciátoři Petr Kofroň, umělecký ředitel obou operních souborů Národního divadla, Ivan Bierhanzl, kontrabasista a mnohostranný hudebník i producent se zkušenostmi od Plastic People po Agon Orchestra, a dramaturg Lukáš Jiřička.

Spíše by mělo zaznít: Konečně! Vždyť co jiného, než právě současné rozvíjení operního žánru a uvádění oper soudobých českých skladatelů by mělo být posláním naší první scény, když už tak nehorázně zanedbává péči o českou klasiku. Přitom zdaleka ne tak štědře dotované Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě ve spolupráci se zdejším Centrem nové hudby už od roku 2012 pořádá bienále NODO/New Opera Days Ostrava s jasně vyhraněným konceptem světových premiér, které často vznikají přímo pro festival, nebo českých s přenesením zajímavých zahraničních produkcí do Ostravy.

Co dnes je ještě opera?

Název Opera Nova můžeme chápat jako novou operu – tápající a hledající, co vše lze dnes pod tento pojem zařadit s otázkou, jak by se přehlídka, či do budoucnosti snad i mezinárodní festival měl žánrově profilovat. Na letošním programu široce vymezeném hudebním divadlem bylo jedenáct performancí, z nichž jen devět je možné zahrnout do širokého rámce opery jako divadelního žánru, ve kterém je dominantní složkou zpěv. Dance with Changing Parts patřil spíše na přehlídku pohybového divadla a Apollopera je spíše koncertní melodram.

Základem přehlídky byly „domácí“ inscenace ND za poslední období, které jsou ještě na repertoáru. Jakkoli je diváci už znají, jejich kumulace do jednoho týdne nebyla marná a nabídla bezprostřední srovnání. Kromě premiér letošní sezóny – Sternenhocha Ivana Achera (recenze vyšla v Lidových novinách 17. dubna 2018) a Dona Hrabala Miloše O. Štědroně (recenze v Lidových novinách 18. prosince 2017) – „přežila“ z roku 2014 už jen Šostakovičova inscenace Organa a Antiformalistického jarmarku (recenze v Lidových novinách 13. ledna 2015).

Žádný člověk Jiřího Kadeřábka, premiérovaný loni, se na přehlídku dostal „pouze“ formou projekce filmového zpracování, které režisér Radim Filipec pojal tvořivě nikoli jako pouhý informační záznam inscenace. Sice vyvolala jen minimální zájem publika, ale tento další život inscenací soudobých oper zaslouží podporu. Základní dějovou linkou je na základě historické studie Hany Píchové příběh gigantického sousoší k poctě generalissima Stalina na pražské Letné, na kterém tento vůdce s dobovým patosem ideologie hlásající světlé zítřky stál hrdě v čele čtyř zástupců lidu sovětského z jedné strany a čtyř československého z druhé a kterému lidé začali posměšně říkat „Fronta na maso“. V opeře se prolíná s osudem jeho tvůrce, renomovaného sochaře Otakara Švece. V roce 1949, nejspíš proti své vůli, soutěž na vytvoření pomníku vyhrál. Jeho dokončení z žulových kvádrů o váze desítek tisíc tun v roce 1955 se ale nedožil ani Stalin, ani Švec, který spáchal, podobně jako jeho manželka o rok dříve, sebevraždu.

Tvůrci zvolili silné, pro operu nosné téma. Nepodařilo se jim ho ale uchopit tak, aby budování a následná destrukce takového kolosálního monumentu vyjevila svou zvrácenost a přesah do současnosti Jedním z důvodů, proč opera ztrácela tah a vyzněla do prázdna, je nevyrovnaná struktura a styl díla a tedy i inscenace, ve které převrácení hracího prostoru Nové scény tak, že diváci seděli na jevišti a hlediště s elevací měkkých sedadel snad mělo představovat Letnou, zůstalo samoúčelné.

Ani Národní divadlo si nemůže dovolit udržovat déle na repertoáru soudobé opery, takže se z posledních pěti sezón, hojných na uvádění současné opery, nedostalo na čapkovský Krakatit Václava Kašlíka, videooperu Tři příběhy Stevea Reicha, „budovatelskou“ Novou zemi Aloise Háby, tlučhořovskou Rudou Marii Jana Kučery, scénické oratorium Lost Objects newyorského seskupení skladatelů Bang on a Can a „dokumentární“ operu Toufar Aleše Březiny.

Slovenský výběr

Slovenská scéna byla zastoupena třemi produkcemi.

Záhada tyče všestranného slovenského hudebníka Miroslava Tótha vznikla s jeho souborem Musica falsa et Ficta a osmi tanečníky pod vedením Jana Komárka v rámci košického otevřeného kulturně-sociálního centra umělecké kreativity Tabačka Kulturfabrik. Otevírá nové cesty opery jako syntetického hudebně-pohybově-scénického gesamtkunstwerku, jakkoli ji Tóth vymezil jako antioperu. Je to poslední díl volné trilogie, jejíž druhou část – Tyč – loni uvedl orchestr Berg. Tóth v programu vysvětluje, že se pokouší rekonstrukcí života lidí na planetě 134330 Pluto, vzdálené miliardy kilometrů od Země, poukázat na neřešitelnost existence operní bytosti. Taková konkretizace, jakkoli sci-fi, se ale ukázala jako nadbytečná a Tóth mohl nechat úplně otevřený prostor pro fantazii diváků.

Miroslav Tóth - Záhada tyče. Čtvrtek 21. 6. 2018 ve 20:00, Nová scéna, hraje se na jevišti. Tabačka Kulturfabrik Košice (SK/HU).

Performanci Tóth svým řízením spíše „tvaroval“, než aby tradičně dirigoval. Prostřednictvím neartikulovaných nonverbálních skřeků, kvílení, brblání, vrčení, bručení, mnohotvárné arsakustické barevnosti a symboliky zvukových ploch, ale i hluku vysavače a hemžení těl Záhada tyče abstraktně navozuje enigmata archetypálních situací lidského bytování. Zvukové vyjádření vztahů v oscilaci přátelského a nepřátelského, submisivního a dominantního se až v jakémsi mysteriózním vytržení prolíná v šeru tvarovaném světlem s pohyby igelitem obalených amorfních bytostí, bez tváří, se světýlky uprostřed mechanicky se pohybujících těl. Snad jen telefonování v performanci, kterou se režisér Jan Komárek snažil záměrně oddivadelnit a zbavit point, příliš konkretizovalo napínavou neurčitost psychedelických asociací, do kterých je možné se vnořovat.

Přes posedlost Petra Kofroně Philipem Glassem performance Dance with Changing Parts podle jedné z Glassových raných až dogmaticky minimalistických kompozic patřila v provedení Cluster Ensemble Bratislava spíše na festival pohybového divadla.

Ocenění dozajista zasloužila jednota koncepce, se kterou se na Glassův striktní minimalismus napojila vizuální složka – nejprve Jakub Pišek vytvářením videosekvencí z předtočených smyček promítaných na pět pruhů projekčního plátna za hudebníky, které po půl hodině nahradilo dvanáct tanečníků s koordinovaným střídání pohybových patternů založených na přešlapování na místě a různých pozic paží. Lze ocenit i výdrž, se kterou hráči dokázali při minimu změn opakovat kratičké motivky a nedostali přitom křeč do ruky. Je však otázka, nakolik může onen pověstný minimalistický trans vyvolat absence tvořivější nápaditosti, kterou na minimalistickém principu rozestřel například Steve Reich a Beryl Korotová ve své videoopeře Tři příběhy s otazníky nad důsledky překotného vývoje vědy a techniky.

Apolloopera Mareka Piačeka navzdory svému názvu balancovala spíše na hranici koncertního melodramu či kantáty pro sbor, recitátora a dva pozouny. S použitím dobových textů „dokumentovala“ odlišné pohledy na katastrofu amerického bombardování bratislavské rafinérie Apollo ve válečném roce 1944, rámované až idylickými promluvami starého chlapa sžitého s přírodou. Z produkcí přehlídky byla vlastně nejtradičnější - svou koncepcí i hudebním stylem v tonalitě zakotvené postmoderny s přímočarou zvukomalbou přeletů letadel nebo nářkem, s retrem dobové hudby od německých odrhovaček po americké spirituály, ale i sborových přiznávek ve stylu Linha singers. Třebaže z interpretace Slovenského filharmonického sboru pod vedením Jozefa Chabroně vyzařovala oddanost zhruba hodinovému dílu, při porovnání s Pražským filharmonickým sborem nešlo přeslechnout vetchost sopránových hlasů.

Brněnské produkce

Národní divadlo se na přehlídce prezentovalo dílem Michala Nejtka Pravidla slušného chování v moderní společnosti jako vedle Záhady tyče další operou, která upoutala svou komplexností a přístupem k obsahu díla bez tradiční dějové linie. Libretista a režisér Jiří Adámek pro Pravidla razantně upravil monodrama Jeana-Luca Lagarceho podle manuálu z baronky Staffe z 18. století a kombinoval v nich redukci rozsahu textu na straně jedné a na druhé naopak multiplikaci slov jednoho herce pro čtyři zpěváky. Výsledná ansámblová opera náročná na sezpívanost vede k postupnému zpochybňování a demontáži na začátku tak neochvějného řádu, jakým je slavná francouzské politesse v nejrůznějších životních situacích od narození přes křtiny, námluvy, zásnuby, svatbu až po úmrtí. Na konečné podobě inscenace měli zásadní podíl sólisté.

Význam vkladu interpretů na vyznění současné opery se ukázala v produkci Brno Contemporary Opera. Pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra uvedla na piazettě před Novou scénou a v jejím foyeru dvě dadaistické hříčky dnes už klasika české avantgardní Josefa Berga - demystifikaci hrdinské opery Eufrides před branami Tymén a Provizorní předvedení opery Johanes doktor Faust. Málo vynalézavá režie a především chatrnost nastudování dokázala i tak provokativně hravé Bergovy opery „pohřbít“.

Co chybělo

Pokud by jedním z cílů přehlídky soudobé opery mohla, ba měla být prezentace českých operních souborů, tak by určitě neměla chybět brněnská Ensemble Opera Diversa, jejíž doménou je právě současná opera zejména jejích principálů Pavla Drábka a Ondřeje Kyase, ale i olomoucký Ensemble Damian, který pod vedením Tomáše Hanzlíka hájemství barokní opery překračuje právě uváděním současných oper. Škoda, že se některá z jejich inscenací neobjevila už nyní.

Opera Nova jako výpověď o trendech současné opery

Jedenáct titulů přehlídky, z nichž většina vznikla přímo na objednávku nebo pro soubory, které je uvedly, rozhodně netvoří reprezentativní vzorek současné podoby opery a sami její tvůrci prozradili, že vznikala narychlo a sestavená podle toho, co je blízké jejich vkusu a bylo v daném termínu k dispozici. Nicméně je to celek, který může něco napovědět o současných operních trendech.

Krize námětů a proč se zpívá?

Opeře se dnes často vyčítá krize námětů. Zejména z hlediska oné od počátků tohoto stylizovaného žánru tak kruciální otázky: Proč vlastně postavy příběhu zpívají? Tím spíš, když to jsou osobnosti 20. století. Proč spisovatel Bohumil Hrabal nebo sochař Otakar Švec pějí melodie, které by si sami od sebe neprozpěvovali? Přitom hned dvě opery přehlídky byly přiznaně založené na jejich životopisech a v libretech používají dobové citace. Komunističtí pohlaváři Stalin, Ždanov a Šepilov ale i generální tajemník prorežimního Svazu skladatelů Chrennikov jsou pod označením Jedničkin, Dvojkin, Trojkin a Předsedající v Antiformalistickém jarmarku coby skladatelském školení i hudebně vtipně parodováni. A z tak zdánlivě nehudebního námětu jakým je válečná historie bratislavské rafinerie Apollo vychází Apolloopera s textem složeným výhradně z dobových dokumentů. Způsob zpracování těchto oper však pro ty, kteří neulpívají na onom „handicapu“ ne-logiky zpěvu místo běžné mluvené řeči, ukázal, že dnešní post-post-post... moderní doba s často nesourodým vrstvením nesourodých východisek tuto tak často vysmívanou výhradu vůči základnímu principu operního žánru oslabuje. Ivan Acher toto operní dilema znásobené i tím, že sólistům stejně většinou není rozumět, odstrčil použitím esperanta. Českých titulků se ale nevzdal - na rozdíl od týmu Jaroslav Dušek – Martin Vích – Martin Smolka, kteří bez okolků v opeře La Serra vystačili s umělým „operantem“ a fantazií diváků. A Miroslav Tóth zvolil „únikovou“ cestu naprosté rezignace na slova, která nahradil skřeky a dalšími deformovanými projevy lidského hlasu na hlásky a slabiky.

Záchytná „kotva“ mluvného nebo rytmizovaného slova však v produkcích přehlídky byla až překvapivě častá. Činoherní roli vypravěče má Apolloopera, pokušitelského Bohoďábla Bergův Faust, předčítač v Žádném člověku cituje z Rudého práva, v Pravidlech slušného chování je činoherec ostentativním bořitelem těchto zásad.

Pomůže předloha?

Operní libreta bývají v drtivé většině založena na více či méně osvědčených literárních, dramatických případně filmových předlohách – není to příběh, který má překvapovat (ostatně bývá předem „prozrazený“ v programové brožuře), ale způsob jeho hudebního zpracování. „Pravidlo“ odjinud známých předloh přehlídka vyvrátila - autorské týmy chtějí i v opeře otevírat nová původní témata. Reflexí nedávné minulosti, často kritickou, byla Apolloopera, Don Hrabal i Žádný člověk a obě Šostakovičova dílka. Pohledem budoucnosti na mezilidské vztahy shlížela Záhada tyče. O literární předlohy se opřely jen dvě opery. Jiří Adámek razantně upravil monodrama Jeana-Luca Lagarceho podle manuálu pravidel slušného chování v 18. století Blanche Soyer coby La baronne Staffe - kombinoval redukci rozsahu textu na straně jedné a multiplikace slov jednoho herce pro čtyři zpěváky. Ivana Achera fascinovalo drsně bizarní groteskní romaneto Ladislava Klímy Utrpení knížete Sternenhocha. A vůči tradičně uchopenému faustovskému tématu se v osobité poetice ironie a hravosti vymezil Josef Berg.

Rybova operní idyla a triumf velkých hlasů v Operním panoramatu Heleny Havlíkové

Ani opeře se nevyhnul trend „rozbíjení“ fabule do přetržitých scén bez časové chronologie příběhu. Chronologického rozvíjení syžetu směřujícího k závěrečné pointě se z oper přehlídky držel vlastně jen Josef Berg ovšem v takových demystifikacích, jakou je dobývání města, které se nebrání, antickým „hrdinou“ Eufridem nebo pokoušení doktora Fausta Bohoďáblem, a Ivan Acher s postupným rozvíjením zvráceného milostného a posléze manželského vztahu Sternenhocha, zdegenerovaného bohatého šlechtice Germánie a údajného miláčka císaře Viléma, a pofidérní Helgy, ve kterém se dekadentní groteska prolíná s oplzlým hnusem, brutalitou, hororem, obscenitou, masochismem, perverzí, vraždami až k nekrofilii. A prostřednictvím střípků z pohledů tří klíčových žen Bohumila Hrabala sledoval jeho život od gymnaziálních studií po sebevraždu Štědroň – místy až příliš polopaticky.

Východisko postminimalismu

Třebaže hudební styl současných oper je široce rozrůzněný, opery na přehlídce zachytily především jak rezignaci na tonální vztahy, tak rozvíjení tohoto melodicko-harmonického řádu v případě Nejtka i Piačeka. Ve struktuře formy skladatelé opouštějí rozvíjení tematické práce ve prospěch vršení, přiřazování ploch, často na minimalistickém principu repetitivnosti motivů, bloků nebo zvukových clusterů. Dalším charakteristickým rysem, který využil zejména Štědroň, ale i Šostakovič nebo Piaček, ale i Acher je „půjčování“ stylů a principů z oblasti populární hudby, folklóru, ale třeba i budovatelských písní často použitých s parodickým odstupem jako zvukomalba k dané situaci.

A zřejmě spíše provozní omezení vede k redukci tradičního orchestru. Ovšem Kadeřábek ani Acher se ho přesto nedokázali vzdát a použili předem nahranou zvukovou stopu, na komorní uskupení, ve kterých dominují rytmická složka velkých baterií bicích (včetně těch melodických - marimby, xylofonu, metalofonu, vibrafonu) a dechové nástroje, zejména žestě. Parodií na velké obsazení orchestru je jediná trubka v Bergově Eufridovi a pouze s dvěma pozouny se obešel Marek Piaček v Apolloopeře, ve které funkci doprovodu přebírá zpěvem na vokály sbor.

Bez oddaných interpretů to nejde

Přehlídka potvrdila, jak integrální součástí současných oper je jejich inscenační složka. Právě režijní uchopení – ať už Janem Komárkem v Záhadě tyče, Jiřím Adámkem v Pravidlech nebo Michalem Dočekalem ve Sternenhochovi dodalo dílům syntetický tvar komplexní performance, která díky režii v případě Slávy Daubnerové v Šostakovičovi nebo Lindy Keprtové v Donu Hrabalovi i překrývala slabiny struktury a stylu inscenovaného díla. Naopak málo vynalézavá režie a v případě obou Bergových oper především chatrnost nastudování (zejména s příliš mnoha přeřeky Otakara Bláhy) dokázala „pohřbít“ tak provokativně hravé opery, jakými jsou ty Bergovy.

Současné opery kladou velké nároky na interprety, především sólisty, kteří se musí naučit své party zpaměti a zároveň se od nich očekává velká herecká mnohotvárnost a akce, na kterou si často ani netroufnou režiséři tradičních oper. Až zneužíváním interpretačních schopností zpěváků byly exaltované atonální eskapády, které jim do značné míry samoúčelně předepsal Jiří Kadeřábek. Naopak – třebaže ansámblová Nejtkova opera kladla mimořádné nároky na vzájemnou sezpívanost kvarteta sólistů, stal se tento princip jedním z nejzajímavějším momentů inscenace. Ze sólistů, kteří si s obdivuhodnou komplexností poradili se svými rolemi a svými výkony zásadně povýšili celek inscenace, zaslouží obdiv například Josef Škarka (Žádný člověk a Pravidla slušného chování v moderní společnosti, ve kterých také Marta Reichelová a Daniela Straková-Šedrlová), Roman Janál (Orango a Don Hrabal), Jan Mikušek (Žádný člověk), Vanda Šípová nebo Sergej Kostov (oba Sternenhoch). Také hráči orchestru se musí vyrovnat s nezvyklými úkoly - v operách, které ponechávají prostor pro improvizaci, se předpokládá jejich tvořivost hráčů a schopnost „napojit“ na myšlení skladatele. A u oper s předtočenou zvukovou stopou se dirigent musí „strefit“ do takto „nekompromisně“ plynoucí hudby.

Letošní přehlídka mohla být jen letmým vhledem do jen maličkého výseku současné české a trošku i moravské a slovenské produkce v oblasti hudebního divadla. Zatím neobjevila díla, která vnesla do současné české opery vklad výrazný tak, jak se to podařilo Aleši Březinovi v Zítra se bude, který při ztvárnění osudu Milady Horákové pracoval s historickými prameny 50. let mnohem tvořivěji, než Marek Piaček, Martinovi Smolkovi v Naganu s vtipným zpracováním legendárního vítězství českých hokejistů stejně jako v jeho opeře s Jiřím Adámkem Sezname, otevři se! Nové možnosti opery otevírala i byla týmová kompozice Ivo Medka a Markéty Dvořákové Alice in bed s vrstvením motivů Carrollovy Alenky v říši divů prostřednictvím designérky počítačových her.

Přehlídka přitáhla zájem především mladých diváků. Ne snad že by bylo (s výjimkou Sternenhocha) na Nové scéně vysloveně narváno a že by diskuse po představeních strhly bouřlivé hádky o inscenacích a cestách současné opery. Je však zřejmé, že vznikla iniciativa, kterou má po vyjasnění koncepce smysl rozvíjet a začít potvrzovat postavení pražského Národního divadla jako přední české operní scény.