18. července 2019 13:17 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

COLOURS POPRVÉ: Čarodějky a čarodějnice mezi komíny a věžemi

Colours of Ostrava 2019 (Florence+The Machine) | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Colours of Ostrava 2019 (Florence+The Machine) | foto: Zdenko Hanout

Ne, nejde o genderově nekorektní titulek, jen jím má být vyjádřeno, že první den osmnáctého ročníku Colours of Ostrava, který připadl na včerejšek, patřil několika výrazným ženským osobnostem, z nichž některé doslova čarovaly svými hlasy a jedna z nich si na svých údajných stycích s temnými silami postavila image.

Hlavní hvězdou dne potažmo večera byla Florence + The Machine, její český debut. Jedná se o jednu z těch kapel, jejíž koncert je mnohem zábavnější než desky. Florence Welchová je na pódiu sice na první pohled za rusalku a její víření po pódiu, po pravdě řečeno, má občas poněkud komický rozměr, ale jakmile otevře při zpěvu ústa, je to opravdu naprosto přesvědčivá osobnost, která nezaváhá.

Colours of Ostrava 2019 (Florence+The Machine)
Colours of Ostrava 2019 (Florence+The Machine)

Bohatě proaranžovaný indie pop Florence Welchové a její partnerky Isabelly Summersové má na jedné straně evidentní artové prvky v majestátních plochách, do kterých jsou zapojeny i netypické nástroje včetně harfy, na druhé straně je stále ve zpěvaččině projevu cosi rebelského, upomínajícího na její velké předchůdkyně Siouxsie Sioux či Patti Smith, jež byly na tomto místě jmenovány v březnu v souvislosti s jejím berlínským koncertem.

Je snad jen škoda, že Welchové místní pořadatelé dopředu nevysvětlili, že Češi a Moravané si příliš nepotrpí na poněkud přecitlivělé projevy kooperace s umělci a tradičně příliš nedají na nejrůznější výzvy z pódia. Jestliže v berlínské Mercedes Benz Areně se na jaře Němci po příslušném „povelu“ začali objímat se sousedy, při podobných zpěvaččiných snahách se našinci povětšinou rozpačitě rozhlíželi okolo nebo koukali do země. Jiný kraj, jiný mrav. Hudební kvalitě to ale samozřejmě skvělému koncertu neubralo.

Na stejném, tedy hlavním a největším pódiu festivalu zahřívala prkna pro Florence dánská zpěvačka MØ. Její taneční pop uchvátil na Colours už v roce 2014, tehdy ovšem byla tahle divoška na začátku kariéry. Od té doby změnila image, vydala druhé album, posunula se od elektronické alternativy blíže k mainstreamu, trošičku zklamala na loňském Aerodromu v Panenském Týnci a nyní předstoupila před natěšené publikum, které doslova smetla.

Kytara ve zpěvaččině doprovodné minikapele je v podstatě jen pro okrasu, pod jejím zpěvem naplno „jedou stroje“, přiživované bicími, ale díky MØinu vřelému projevu, ale i dobře postaveným písničkám, ve kterých nechybějí chytré, neprvoplánové, a přitom vcelku výrazné melodie, působí celek nesmírně vřele, znásoben i velmi citelným osobním vkladem zpěvačky. Která na pódiu vydržela jen minimální nutnou dobu, velkou část svého hodinového bloku raději trávila v koridoru mezi fanoušky, s nimiž se stačila i objímat, podávat si ruce a podepisovat se jim. Výborné vystoupení po všech stránkách.

A to platí i pro třetí dámu večera, opravdovou haitskou kněžku čarodějného kultu voodoo Moonlight Benjamin. Frankofonní zpěvačka se skutečně našláplou, v podstatě alternativně-rockovou kapelou za zády, přijala do svého stylu sice i pořadateli avizované prastaré prvky blues, ale celkový dojem z koncertu je moderní. Či přesněji řečeno nadčasový: ani těch pár dlouhých kytarových sól nepůsobilo nijak „de mode“, protože zněla úplně jinak než od ostentativních sebeukáječů. A příznačná tajemná atmosféra hudby a zpěvaččin hlas mezi nebem a zemí to všechno umocnily.

Kromě těchto tří nejzásadnějších vystoupení dne nelze ještě nezmínit dvě další. Jednak úvodní koncert místní skupiny Buty, ten ale bohužel v mírně negativním smyslu. Kapela sice má hitů jako málokdo a nechyběl snad žádný, samotnému hraní lze těžko něco vytknout, protože kapelu tvoří desítkami let na scéně protřelí profíci, ale že by v jejich projevu byl cítit nějaký zápal nebo prostě snaha dát najevo aspoň záblesk radosti, to tedy rozhodně ne. Tak snad bude aspoň na složenky...

Naopak velmi dobrým blokem se bylo lze se středečním děním v areálu Dolních Vítkovic rozloučit. Na trošku zastrčené, ale pro řadu návštěvníků doslova kultovní Full Moon Stage, dramaturgované stejnojmenným hudebním časopisem (mezi návštěvníky jsou tací, kteří po celý festival odtamtud téměř nevytáhnou paty), hráli australští The Kill Devil Hills.

Kapela, která má v DNA to samé, co v ní mají nebo měli krajané Nick Cave, Mick Harvey, Hugo Race, Bruno Adams, Simon Bonney, nebo z mladších Cash Savage: poněkud lascivní a zhýralou směs rocku, country a blues, ve které je cítit rozlehlost pustin rodného kontinentu i ruch měst, která tihle novodobí hudební nomádi dobývají jedno po druhém. A také velmi specifickou dynamiku v rámci poměrně dlouhých písní, to ovládají Australané jako nikdo jiný na světě. Kdo je na všechna tahle pozitiva vyladěn, neudělal před půlnocí na „Fullmoonce“ chybu.

Ondřej Bezr

Autor

Ondřej Bezrondrej.bezr@lidovky.czČlánky

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na Lidovky.cz