Sousloví „poctivá muzika“ je zprofanované až hanba a často se pod něj skrývá nezáživný konzervativismus a nedostatek invence. Na koncert obnovených Midnight Oil ale pasuje v tom nejlepším smyslu. Kapela, v jejímž čele stojí a na pódiu nejvíce divočí bývalý australský ministr životního prostředí, nejen skvěle dohromady hraje, ale také se evidentně baví. Ta dlouhá pauza, během níž Peter Garrett dělal politiku, Midnight Oil určitě prospěla. Bůh ví, jak by to šedesátníci „dávali“, kdyby hráli kontinuálně už čtyřicátý první rok.
  |
Midnight Oil jsou na comebackovém turné, bez nového alba, a je tudíž jasné, že sestavu koncertu tvořil výběr songů z předešlé části existence souboru včetně největších hitovek. A to v elektrické a uprostřed koncertu i akustické (o nic méně nadupané) verzi. Naprosto skvělý zvuk, který se nesl nad prakticky zaplněným hledištěm největší scény Colours, dobrý dojem z koncertu ještě znásobil.
Midnight Oil se stylově pohybují mezi klasickým kapelovým rock’n’rollem stounovského střihu (podle jejich vzoru mají často poskládány party dvou kytar, které posiluje i promyšlená práce s přirozenými barvami různých typů nástrojů), názvuky výdobytků postpunkové éry (v některých pasážích v rytmice a barvách kláves) a vlastně i toho, čemu se v 90. letech, kdy byla kapela na vrcholu, říkalo brit pop - jakkoli jsou Midnight Oil z opačné části planety.
Colours of Ostrava (Midnight Oil)
Aktivistické texty k těm písničkám prostě patří, Peter Garrett je prezentuje naprosto uvěřitelně a s velkým atakem - stejně jako v oněch pár promluvách k divákům (na bývalého politika skutečně netrpí užvaněností, zaplaťpámbu). Pohyb dvoumetrového holohlavého zpěváka na pódiu chvílemi připomíná tanec porouchaného robota, a i ten je součástí téhle na pohled všední, hudebně naopak zcela mimořádné show, která si vystačila jen s dobrým hraním a dobrými písničkami, bez zbytečných vizuálních efektů.
Show tak i onak
Na hlavní scéně Midnight Oil zkraje večera předcházeli Walking On Cars, kapela, která si vzala za své a pro sebe upravila to nejnudnější ze svých předobrazů Coldplay (a že je v tomto ohledu skutečně na co navazovat). To byl ale vlastně jediný výrazně záporný okamžik jinak opět velmi vydařeného dne letošních Colours. Alespoň podle jednoho z mnoha možných scénářů, který si lze nastavit do mobilní aplikace nebo - pro beznadějně „oldschoolové“ návštěvníky - zaškrtat do barevného „kostičkovaného“ programu.
Colours of Ostrava (Walking On Cars)
Bylo možné začít už odpoledne na jednom z nejzajímavějších setů dne, vystoupení amerického saxofonisty Donnyho McCaslina a jeho Group. Hudebníkovi s bezmála dvacetiletou kariérou změnil život David Bowie, který jej pozval jako hlavního spolutvůrce svého posledního alba Blackstar. Vlastně v podobném duchu hraje McCaslin i svoje instrumentální skladby, staví na výrazných, ale rozhodně netuctových melodiích, elektronických zvucích, jen tu a tam až příliš sklouzává do smoothjazzové hladkosti.
Pokud si člověk z McCaslina přichvátl, mohl stihnout ještě podstatný kus vystoupení sdružení St. Paul & The Broken Bones - a ten úprk za to stál. Ne, že by se od bizarně vyhlížejícího zpěváka, který si říká St. Paul, Svatý Pavel, člověk dozvěděl něco nového o hudbě. Tenhle projekt je ryzí a nefalšovaný revival starého šedesátkového soulu. Ale jak zahraný a zazpívaný! St. Paul má nejen hlas jako dům a v žánru naprosto dokonalé frázování, ale také dokonale okoukané pohyby a talent pro show, jež vůbec nepůsobí trapně, přestože všichni, ti na pódiu i pod ním, dobře vědí, že je to celé jen divadlo.
Colours of Ostrava (St. Paul & The Broken Bones)
Nabízí se srovnání s jiným soulmanem pátečního večera, který festivalové dění téměř uzavíral před závěrečnou taneční show Moderat. Byl jím britský zpěvák a klavírista Benjamin Clementine. Vychází ze sofistikovanější větve soulu než St. Paul a jeho hlas i písně dokážou skutečně vtáhnout - nebýt toho, že v jeden okamžik svého koncertu se rozhodl zatáhnout do hry i publikum pokusem o jakési spartakiádní cviky.
Závody v běhu
Jedna z nejnapínavějších „přebíhaček“ pátku se odehrála mezi osmou a devátou večerní, kdy na třech od sebe poměrně dost vzdálených scénách hrály tři pozoruhodné kapely, navíc výrazově svým způsobem trochu spojené. Jednak Speed Caravan, staří Colours-harcovníci v nové sestavě, vedení hráčem na elektrifikovanou arabskou loutnu oud Mehdim Haddabem, ale s typickou (mimo tuto kapelu však ojedinělou) hudbou spojující svět berberské tradice a tvrdého rocku.
Colours of Ostrava (Speed Caravan)
Dále řecko-australská dvojice Xylouris White, která v sestavě bicí a loutna a bez výrazného rockového zkreslení vlastně jede na podobné vlně jako Speed Caravan, totiž převedení etnických prvků do světa, jehož alfou a omegou je termín „nářez“. No a do třetice britský zpěvák Louis Berry. Chtělo vy se říci písničkář, ale výraz jeho i jeho kapely byl vlastně doslova a do puntíku punkový. I mezi ním a dvěma časovými konkurenty byla spojnice, přinejmenším v naprosto nekompromisním výrazu.
Závody v obíhání scén samozřejmě budou pokračovat i v sobotu, tedy v poslední den letošních Colours of Ostrava. Festivalu, který na rozdíl od mínění hrstky místních zoufalých mladých levičáků, snažících se zviditelnit na sociálních sítích a v médiích, skutečně někdejší „ocelové srdce republiky“ probarvuje na tisíce způsobů a z města dělá pro tyto dny metropoli českého, ba středoevropského hudebního dění.
