A 9. července tu vyvrcholí mistrovství světa ve fotbale. Nebe nad Berlínem ale není bez mraků. Zmatená, nejistá a zhýčkaná „generace stážistů“ by mohla vyprávět
Když se šla loni Christina Pottová na Humboldtově univerzitě zapsat na státnice z historie, zastavila se u hloučku debatujících spolužáků, jejichž jediným tématem bylo, jak si po skončení studia zažádat o podporu v nezaměstnanosti.
V hlavním městě nejsilnější evropské ekonomiky a největšího světového exportéra to zní jako vtip. Jenže život v „cool“ Berlíně má svá zvláštní pravidla.
Prenzlauer Berg je mezi mladými lidmi obzvlášť populární čtvrť. Když Christina vchází do jedné z nespočetných zdejších kaváren, hned ji od vedlejších stolů zdraví známí. „To je normální, stačí si tu v okolí sednout na kafe a kamarádi se jednoduše trousí kolem. Dáš si kávu s tím a pivo s oním, klidně tak jde i v pracovní den proflákat celé odpoledne a večer. Tady je těžké se dokopat k tomu, aby člověk něco dělal,“ říká Christina a zručně si balí cigaretu.
Kdyby se posadila v jednu odpoledne do kavárny v Mnichově, považovali by ji za matku na mateřské dovolené nebo asociála. „Ale tady je to normální,“ říká osmadvacetiletá magistra historie.
Ne že by se Christina nesnažila. Během studií byla na stáži v agentuře Reuters, týdeníku Focus a televizi ZDF. Poté, co na německé poměry relativně rychle dostudovala, odešla do Hamburku na tříměsíční stáž k jedné televizní produkční firmě.
A teď je na stáži u veřejnoprávní televize ARD, kde natočila tři pětiminutové reportáže, což se většině stážistů nepoštěstí. To však ještě neznamená, že by jí v televizi nabídli stálé místo.
Lidem, jako je Christina, přezdívají německá média „Generation Praktikum“, tedy „generace stážistů“. Někdy se jim také krutě říká „generace bez budoucnosti“. Mladí lidé mezi 20 a 35 lety s ukončeným vysokoškolským vzděláním, kteří marně hledají zaměstnání a ve snaze zvýšit své šance na trhu práce absolvují jednu stáž za druhou.
Doufají, že některý ze zaměstnavatelů dřív nebo později pochopí, jak jsou pro něj nepostradatelní, a nabídne jim práci. Opravdovou práci, to znamená řádný zaměstnanecký poměr. Nebo alespoň možnost pracovat pro něj na volné noze, ale s pravidelným příjmem. A když nevyjde ani to, chtějí mladí absolventi univerzit věřit, že zmínka o nové stáži v životopise se jim v budoucnu bude hodit. Když budou žádat o práci nebo o další, lepší stáž…
„Jsme pravděpodobně poslední generace, která vyrostla v pocitu věčného blahobytu. Jenže nejpozději od prasknutí internetové bubliny v roce 2001 už po něčem takovém není ani stopy,“ tvrdí Ric Graf, dvacetiletý Berlíňan a autor knihy „iCool“. Na dvou stech stránkách popisuje pocit hluboké nejistoty, který on a jeho vrstevníci zažívají, a to nejen kvůli práci.
Příslušníky jeho generace společnost prý tlačí k tomu, aby byli „cool“, stále nad věcí, nic se jich nedotklo. Graf soudí, že to není nic než pěstování povrchnosti, a to v době, kdy je budoucnost tak nejistá a obavy o budoucnost jsou nedílnou součástí života, i osobního. „Každý chceme vztah, ale bojíme se to říct. Chceme působit silně a cool ze strachu před zraněním,“ píše Graf.
Berlín je má konstanta
Sociolog Heinz Bude na stránkách týdeníku Die Zeit píše, že generace stážistů jaksi zjistila, že snaha nemusí být automaticky korunována úspěchem: „Společnost od tebe jako od studenta na jedné straně chce dobré vzdělání, ale pokud ho máš, ještě zdaleka to neznamená, že budeš mít také profesní úspěch.“
Zatímco třeba v Praze je nezaměstnanost jen tříprocentní a mladí lidé s vysokoškolským vzděláním jsou na trhu práce velmi žádaní, absolventi univerzit v německém hlavním městě (a zvlášť ti s humanitním vzděláním) musejí běžně brát práci za směšnou nebo vůbec žádnou mzdu. Na aktuální „Burze stáží“ v berlínském čtrnáctideníku Tip nabízí tříměsíční stáže řada firem, agentur či institucí, jako jsou třeba muzea.
Platí ovšem jen 200 až 400, výjimečně 600 eur měsíčně. Dobře vědí, že i za zlomek průměrného platu (v Německu lehce přesahuje 2200 eur) nebudou mít o zájemce nouzi. Stážisté jsou levní, nemusí se za ně platit žádné sociální dávky a mohou být na hodinu propuštěni. V zemi s tradičně silnými odbory a právy zaměstnanců je to pro zaměstnavatele skvělá volba.
Během své hamburské stáže vydělávala Christina 270 eur, z čehož stěží zaplatila nájem jednoho pokoje. Veřejnoprávní televize ARD jí platí 400 eur. Z toho ale nejde vyžít ani v Berlíně, který je na německé poměry velmi levným městem. Je tedy stále finančně závislá na rodičích. Na dotaz, jaký má profesní cíl, má Christina jednoduchou odpověd: vydělávat dost peněz, aby byla nezávislá. Chtěla by být televizní reportérkou, ale když to nepůjde, nedá se nic dělat. Hlavně aby byla nějaká práce.
Hadwig Kuhnové je už čtyřiatřicet, i ona je ale odkázána na peníze od rodičů. Studium germanistiky zaměřené na středověkou literaturu ukončila v Berlíně před rokem a půl (Němci často studují i po třicítce) a od té doby se snažila prosadit na poli žurnalistiky, managementu, gastronomie, obchodu a taky chtěla psát knihu.
Většinou zůstalo jen u nadšených plánů. Teď skončila tříměsíční neplacenou stáž u jednoho křesťanského čtrnáctideníku. „Přestože jsem zkoušela všechno možné, cítila jsem se pořád jako nezaměstnaná,“ přiznává Hadwig. Na podzim se proto hodlá přestěhovat do Barcelony, kde dostala „pořádnou“ práci, i když zrovna neodpovídá jejímu vzdělání: bude pracovat v call centru.
Ve statistikách nezaměstnanosti se lidé jako Hadwig neobjevují - buď zrovna absolvují stáž, nebo přece jen něco málo vydělávají. A na sociální podporu nemají nárok už proto, že jejich rodiče mají většinou stále slušné příjmy. Tato generace totiž zažila období, kdy se (západnímu) Německu vedlo dobře.
Platy rostly, práce bylo dost, v 60. a 70. letech dokonce víc než dost, a bonnská vláda proto zvala gastarbeitry z Jugoslávie, Itálie a Turecka. Ve společnosti panovalo přesvědčení, že kdo hodně pracuje, hodně vydělá, a že životní úroveň bude mít už jen vzestupnou tendenci.
Generace Němců starších padesáti let (především těch západních), kteří mají zaměstnání (nejlépe ve státních službách), si tedy může dovolit finančně podporovat své dospělé děti. To je dost velký rozdíl oproti českým poměrům, kde dnešní třicátníci nezřídka vydělávají víc než jejich otcové.
Problém „věčných stážistů“ je celoněmecký, ale Berlín je trochu specifický. Svou 
kosmopolitní a otevřenou atmosférou, stovkami klubů, divadel, skvělou hudební scénou a taky levnými nájmy přitahuje jako magnet mladé a kreativní jedince. Sídlí tu tři univerzity a několik dalších vysokých škol. Stěhují se sem umělci a vůbec všichni, kteří chtějí za relativně málo peněz užívat života v pulsujícím, přesto ne hektickém velkoměstě se spoustou zeleně.
A to je taky důvod, proč se ani přes zdejší nepříznivé kariérní vyhlídky mnoha mladým Berlíňanům z metropole na Sprévě nechce. „V situaci, kdy je všechno tak nejisté, touží mít člověk ve svém životě alespoň nějakou konstantu. A tou je v našem životě Berlín,“ vysvětluje Christina.„Ne že bychom nebyli flexibilní. Ale když už nemáme žádné jiné jistoty, chceme alespoň zůstat ve stejném městě se stejnými lidmi, kde se cítíme dobře,“ dodává Christina jakoby omluvným tónem.
Jako alternativu k Berlínu si dovede představit Hamburk nebo Kolín nad Rýnem, ale jen v případě, že by tam dostala zajímavou pracovní nabídku. Do zahraničí se jí zatím nechce, má pocit, že si ho při svých studijních pobytech v USA a Francii užila dost.
Profesní puberta
Aktuální míra nezaměstnanosti je v Berlíně podle statistik 18 procent, neoficiálně pravděpodobně ještě vyšší. To znamená, že se nachází vysoko nad celostátním jedenáctiprocentním průměrem. A zatím co HDP na hlavu v celoněmeckém měřítku rok od roku roste, v Berlíně je od roku 1995 tendence opačná. „Vše začalo pádem berlínské zdi,“ říká Olaf Müller z berlínské pobočky Spolkové agentury práce.
Do té doby platil východní Berlín coby hlavní město NDR za centrum průmyslu se spoustou chemických, strojírenských a dalších továren. Na začátku 90. let se však ukázalo, že velká část těchto podniků není schopna obstát v konkurenci západoněmeckých firem. O práci najednou přišly tisíce lidí. Stejně tak ztratil v důsledku znovu sjednocení země a metropole svůj zvláštní statut západní Berlín, který byl po desetiletí z Bonnu dotován.
Na euforickém začátku 90. let se sice předpokládalo, že tím, jak se do Berlína z Bonnu přestěhuje německá vláda, zažije někdejší pruská metropole nebývalý boom, a začala výstavba nových kancelářských budov i bytů. Jenže dnes zeje v Berlíně 100 000 bytů prázdnotou. Jak poznamenává berlínský deník Der Tagesspiegel, kde není průmysl, není komu nabízet služby.
O velkých očích Kholovy éry svědčí i plány nového hlavního nádraží, jež bylo s velkou pompou otevřeno před pár týdny. Stavitelé ho dimenzovali na pětimilionovou metropoli - jenže v Berlíně žije dnes jen něco málo přes tři miliony lidí.
Tento stav má však i své světlé stránky. Nabídka volných bytů tu převyšuje poptávku, takže nájmy jsou v porovnání s Mnichovem či Hamburkem téměř poloviční, často nižší než tržní nájmy v Praze. Ve srovnání s celoněmeckým průměrem jsou tu i levné služby, hotely a restaurace, což má i další zajímavý efekt. Ve čtvrtích, jako je už zmiňovaný Prenzlauer Berg, jsou hřiště a pískoviště plná dětí a maminek s kočárky.
„V Berlíně je v porovnání s jinými velkými německými městy jednodušší mít dítě,“ konstatuje právnička Marina Pauli (29), matka desetiměsíčního syna. Náklady na život jsou nižší, a navíc, když to s prací vypadá často nevalně, nemusí člověk tolik řešit otázku, zda kariéra, nebo rodina.
Odejít za prací do jiného města neznamená pro Berlíňana pouze přistoupit na mnohem vyšší životní náklady. Musí změnit životní styl a zvyknout si trávit čas v práci od rána do večera. O tom, že by v pracovní den celé dopoledne s přáteli popíjel Latté Machiatto a rozvíjel své kreativní nápady, si může nechat jen zdát. To si dobře uvědomuje i osmadvacetiletá Therese Bergová.
Přes den občas překládá z angličtiny a píše scénáře k filmům, které chce jednou sama režírovat, po večerech obsluhuje hosty luxusní restaurace v centru města. „Do Berlína se málokdo stěhuje za kariérou. Mám pocit, že sem všichni přišli jen tak na kafe. Ale někteří to kafe pijí už několik let,“ směje se Therese. V Berlíně lze podle ní bez problémů vyžít i s méně než tisícem eur měsíčně.
Mnozí mladí Berlíňané o alternativě práce v zahraničí mluví, ale nijak se do ní nehrnou. „Často se zmiňuje Londýn, ale tam na německého historika nikdo nečeká,“ soudí 29 letý Henning Jess, který vystudoval historii, španělštinu a žurnalistiku v Hamburku.
V Berlíně absolvoval neplacenou stáž u zdejšího zastoupení Evropské komise, teď je na placené stáži u Deutsche Telecom. Je spokojený, v Berlíně chce získat kontakty a potom se rozhodnout, co dál. Říká, že se určitě chce profesně dál rozvíjet. Teď si prostě zajišťuje osobní známosti a doporučení, což je podle něj pro zisk zaměstnání rozhodující.
Není to tedy tak, že mladým Berlíňanům jednoduše vyhovuje pohodový život a zatím nechtějí řešit „vážnou“ kariéru a svou budoucnost? Uta Glaubitzová, berlínská profesní poradkyně a autorka knihy s příznačným názvem „Generation Praktikum“, tvrdí: „Samozřejmě, je tu mnoho stážistů. Musíme se ale na každý případ podívat zblízka a položit si otázku, zda se těm lidem opravdu vede tak špatně, anebo jestli svou stáž jednoduše nepojímají jen jako jakousi profesní pubertu.“
Vždyť právě díky nízkým životním nákladům Berlín mladým lidem umožňuje, aby realizovali své kreativní nápady, otevřeli si například malou reklamní agenturu nebo designérské studio. Jak před časem poznamenal berlínský časopis Zitty, od člověka se tu neočekává okamžitý úspěch. Stačí tak nějak přežít, není nutno hned prokazovat zisk.
Hartmut Häussermann, profesor sociologie na Humboldtově univerzitě, má na pohodový život stážisty trochu jiný názor: „Mladí lidé v Berlíně mají dva problémy: jednak tu prostě není dost práce, a potom mnozí z nich nejsou dostatečně kvalifikovaní. Na první pohled svobodný a nezávazný život stážistů je spíš vedlejší efekt. Ve skutečnosti mladí Berlíňané touží po jistém zaměstnání.“
Příběh Christiny Pottové zmiňované na začátku článku nicméně Häussermannův názor příliš nepotvrzuje. „Možná jsem měla studovat něco konkrétnějšího,“ říká absolventka historie, „možná jsem si během studia měla doplnit pedagogické vzdělání, to bych třeba mohla učit na gymnáziu. Učitele prý teď hledají i v Berlíně.“
Jenže na dva roky zpátky do školy se jí kvůli místě učitelky už nechce. Spíše se snaží soustředit na výběrová řízení na pozice ve veřejnoprávní televizi, ačkoliv to nejspíš znamená ještě pár let „praktikování“, než se na ni konečně usměje štěstí. Stejně jako tisícům dalších příslušníků Generation Praktikum takový život vyhovuje, přestože by to většina z nich nikdy nepřiznala: „Během studia jsme nemuseli pracovat, zvykli jsme si na obrovskou svobodu, kterou nám umožnili naši většinou ještě stále majetní rodiče.
Teď máme strach o tuto svobodu přijít, a tak často rádi vedeme život od stáže ke stáži, bez profesních závazků. V levném Berlíně to jde zvlášť dobře,“ dodává Christina a ubaluje si další cigaretu.
