Staré pohádky byly jako Hra o trůny, syrové, plné násilí, sexu a nadpřirozena |
Na selském dvoře panuje nervózní mumraj podkreslený živě rytmickou a zároveň hebce romantickou hudbou. Korpulentní paní domu z pavlače všechno zamračeně pozoruje, když tu se jeden z čeledínů ve dveřích stavení srazí s dívkou nesoucí džber popela. Ten jí vypadne z rukou, dívka se pro něj rychle skloní a skrz vzedmutý oblak černého prachu provinile vzhlédne směrem k pavlači. „Samozřejmě Popelka,“ pronese pohrdlivě nafintěná dcera statkářky.
Scéna uvádějící první sekundy vánočního kultu Tři oříšky pro Popelku rok co rok bliká z televizních obrazovek v přítmí českých obýváků, zatímco z kuchyně se line vůně smaženého kapra, bramborového salátu a dohasínající purpury, vedle gauče stojí nazdobený a blikající stromeček, pod jeho větvemi už rozbalené dárky.
  |
Skoro by se zdálo, že to nikdy nebylo jinak a že bez Popelky prostě není Štědrý večer možný. Navzdory zažité představě je však pohádkový film režiséra Václava Vorlíčka pevnou součástí štědrovečerního televizního programu teprve čtrnáct let. Ke svému statusu nejpopulárnější vánoční pohádky se od své kinopremiéry v listopadu 1973 propracovával pomalu a postupně. Někdy jej stanice uváděly o zbylých vánočních svátcích nebo až na Nový rok, jindy jej nevysílaly vůbec.
Lepší barvy i obraz. Takhle vypadá vylepšená Popelka |
Na svou dobu velmi moderně pojatý snímek a jeho místo ve skladbě televizního programu odrážejí obrovský posun, jakým v někdejším Československu a posléze České republice prošlo televizní vysílání. Ale ukazuje i převratné změny na trhu a razantní nástup komerčních stanic v první polovině 90. let a především postupně sílící a mezinárodně ojedinělý trend – na Vánoce u nás běží hlavně domácí, české filmy a pohádky, moře pohádek. Z pěny těchto převratných změn se začal rodit kult filmu Tři oříšky pro Popelku.
„Popelka spojuje generace, žádná nová pohádka tento fenomén nenahradí,“ říká Petr Bednařík z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Studoval desítky let staré televizní programy a svá zjištění před dvěma lety publikoval v eseji v knize Tři oříšky pro Popelku. Jejím editorem byl Pavel Skopal a vydal ji Národní filmový archiv, současný majitel práv na uvádění filmu.
Sporadické počátky
Začalo to slibně. Po premiéře se film těšil vysoké návštěvnosti, a tak si jej tehdejší vedení Československé televize hned následujícího roku vybralo na osmou večer jako hlavní štědrovečerní pořad. A to byla velká událost. V Československu působila jen jediná televizní společnost, jež byla pod bedlivou kontrolou totalitního státu i komunistické strany, a nabízela pouhé dva programy – jeden s působností na celém území federace, druhý na její zhruba polovině. Divácky atraktivní tituly tak bylo třeba nasadit na prvním programu.
„Z dnešního pohledu je na vánočním programu roku 1974 zajímavé to, že v průběhu celého dne televize vysílala pouze dvě filmové pohádky, vedle Tří oříšků pro Popelku ještě Pyšnou princeznu v 10.20 hod., vlastní studiovou pohádku neuvedla žádnou,“ píše ve své práci Bednařík. „Při pohledu na další vánoční svátky se potvrzuje, že počet filmových pohádek byl ve srovnání se současnou dramaturgií vánočního programu velmi skromný. Dne 25. prosince 1974 mohli diváci vidět dopoledne sovětského Mrazíka a 26. prosince dopoledne východoněmeckou Šípkovou Růženku, tím byla ovšem nabídka filmových pohádek vyčerpána. Za celé Vánoce tedy televize nabídla jen čtyři pohádky filmové a k nim 25. prosince přidala jednu televizní: Princ Chocholouš.“
Příběh starý několik staletí. Popelka stále inspiruje spisovatele i filmaře |
Takovou konkurenci Popelka s přehledem převálcovala a se sledovaností 94 procent se stala nejen jedničkou Vánoc, ale i celého roku a tří následujících let. Ani takový úspěch však pohádce nezaručil stálé místo na obrazovce. Televize ji sice zařadila do vysílání znovu hned v březnu 1975, ale poté film běžel až na Boží hod 1976 (navíc na druhém programu). Poté na něj přišla řada až 1. ledna 1979. Za šest let tedy tři a půl reprízy.
„Navzdory tomu, že už existovaly dva televizní programy, jsou 70. léta zvláštní,“ komentuje to Bednařík. „Všechno bylo jaksi skromné. Vysílaly se pořady ze současnosti, literární adaptace, hudební pořady a hodně folklor.“
Nová podoba Vánoc
Teprve v 90. letech se pomalu začíná upevňovat postavení Popelky jako zásadní součásti 24. prosince. Na Štědrý den roku 1991 se vysílala ráno a po rozpadu československé federace ji už samostatná Česká televize v letech 1993 a 1994 zařadila do svého dopoledního programu.
Ale to už český televizní trh zažíval zemětřesení, jaké od té doby nepamatuje. Zatím menší otřes v červnu 1993 přinesla první soukromá televize Premiéra (dnes Prima), jež však neobsáhla celé území republiky. Poklidně uhlazenou televizní krajinu narušil v únoru 1994 nástup televize Nova, jež svým nově pojatým programem přitáhla velkou část diváků. Soukromé televize totiž neměly po ruce rozsáhlý archiv vlastních pořadů jako do té doby dominantní Česká televize, a tak se musely z valné většiny spolehnout na nákup děl ze zahraničí a ze Státního fondu kinematografie, jemuž patří filmy natočené v letech 1964 až 1991. A ty servírovaly dychtivým divákům jako na běžícím pásu.
V nově nastalém pořádku se Tři oříšky pro Popelku po letech opět dostávají na štědrovečerní výsluní. Televize Nova film odvysílala 24. prosince 1995 ve 20.00. A české Vánoce začaly nabírat novou podobu.
„V roce 1995 se změnilo pojetí Vánoc,“ říká Petr Bednařík s tím, že teprve od tohoto data se může mluvit o Popelce jako o čistě vánočním fenoménu. Komerční televize sázely na to, že divák bude chtít české věci – pohádky, komedie –, což v 70. letech vůbec nebylo. A fungovalo to.“
Celý příběh cesty pohádky Tři oříšky pro Popelku k vánočnímu televiznímu kultu si přečtěte v magazínu Pátek LN, který vychází 21. prosince.
V magazínu dále najdete:
|
