Nejsem pranic příznivcem replik zdařilých inscenací; lehce se může stát, že co se líbilo před lety, nemusí dnes fungovat. Zdá se však, že světově proslulé veršované Rostandovo drama v tomto případě skvěle zakonzervoval u nás věčně uváděný básnivý překlad Jaroslava Vrchlického a v dobrém slova smyslu konzervativní režie Stanislava Moši.
Protagonista tentokrát mužněji podtrhnul hlavní témata, Ondříček v tomto podání už tolik není někdejším zhrzeným fanfarónem, ale s jakousi otrkanou protřelostí a možná i lehce cyničtěji a s vědoucím nadhledem přitakává životu a nenaplněné lásce.